VŠEDNÍ BALLADA.

Josef Václav Sládek

VŠEDNÍ BALLADA.
Pro to jedněch očí lhaní, dítě mé, přišlo’s mi tak z nenadání, dítě mé! Bledá jsou tvá líčka malá, dítě mé; – však jsem já se naplakala, dítě mé. Zapomněla jsem už všeho, dítě mé: že’s jen mělo oči jeho, dítě mé! 160 Před lidmi se nezastydím, dítě mé, oči ty však nenávidím, dítě mé! Ale to jsou řeči liché, dítě mé – tvé už jsou tak hodné, tiché, dítě mé. A ty vlásky tvář ti zlatí, dítě mé, že ji musím zulíbati, dítě mé. Přec jen škoda, – že se na ní, dítě mé, nedočekám pousmání, dítě mé! Už se stalo! – můj andílku, dítě mé, – pojď, dám si tě na postýlku, dítě mé. Vzpomínáš mi na hrdlici, dítě mé, na krčku pruh černající – dítě mé! 161 Děsíš mne tou černou prouhou, dítě mé! Pojď, dám košilku ti dlouhou, dítě mé. 162