RADOST.

RADOST.
Tančila Radost na pažitu, na tváři úsměv spanilý, kol rusé hlavy v slunce třpytu jí polétali motýli. Chrpové oči jako nebe zářily čistým prosvitem, kam pohledla jen kolem sebe, vše zvroucnělo tím blankytem. 153 Květ rozvoněl se líbezněji jak její dech, pln lahody a nachově, jak rtové její se nalévaly jahody. Udiven skřivan z brázd se díval a zatřepotal perutí a jásavě se rozezpíval, až zmizel v nebes klenutí. Tu její ručky zatleskaly a ze rtů smích zněl zvonivý a rolničkami nesl v dáli se přes luhy a přes nivy. I slouchala, jak na odvetu zní z modrých lesů ozvěna. – A usnula pak v trsech květů tak znavená a růměnná. – Šla kolem Žalost po úbočí, tvář zahalenu v loktuši, a těžký smutek mžil jí v oči, jak mrakem ležel na duši. I stanula, a na tančící se dívala až do konce, a úsměv zadumanou lící, jí přeletěl, – tak lehonce. 154 A šeptla, – jen jak větřík dýše, jak tiskla ruku ke hrudi: „Jen dále odtud, tiše, tiše, ať se to dítě nezbudí.“ 155