KU PŘEDU!

Josef Václav Sládek

KU PŘEDU!
„Hoj ku předu, vy sedláci!” i na nás volá svět; – však ouha! páni, po vašem to nepůjde tak hned. My ku předu jdem krok a krok a semknut s druhem druh, tak těžce, vlečně, bez hluku, jak ornící náš pluh. Kde naši staří orali a kam kdo na své stoup’, my po svém ořem také dnes, však přec jen trochu hloub! A jak to praděd dělával, ať slota nebo čas, své kleče tisknem do země, – však přec už trochu snáz. 73 Vždy ku předu a ku předu, – a potom zase zpět! leč tam i sem, vždy zůstane po naší práci sled, jak brázda lehá ku brázdě; a v černém úhoru co nerůstalo, vyořem si dnes i na svoru. Tak šlo to s věku do věku, vždy hloub a snáz a dál; víc nechcem, než co na svém sil, by každý na svém žal. A jako my jsme šťastnější, než býval někdy děd, by šťastnější byl syn a vnuk, – a to je naše: v před! 74