NÁPĚV.
Dostih’ jsem se při zpívání...
Milý bože, kdy to bylo,
že se mi, – už nevím ani, –
posledně to přihodilo!
A ten nápěv tak mi známý!
Ano, tak jsem kdys to zpíval
za lesy a za horami,
než se obzor mraky stmíval.
Jenom nápěv, žádná slova,
něco jen jak dálnou zvěnou
prochvělo mi srdcem znova
něhou dávno zapomněnou.
115
Žádný stesk, – ó kdež! – to v citu
tenkrát vše tak jasně znělo,
jako skřivan na úsvitu
vše se v duši rozepělo.
Do zlatisté záře ranní,
kde nebylo chmury žádné
o té „lásce do skonání“,
o tom „vadne až uvadne“. –
A teď, – jak to všechno dálné,
zbledlé, jak šla roků řada, –
přec jen v duše chmury kalné
poblesk záře z mládí padá.
116