NA POCHODU.

Josef Václav Sládek

Dragounské šavle, bodáků lesy, třaskání pušek, děl temné hřmění, čekanů břevna, – to jsou jen děsy, ale zbraň práva to není a není! Bojiště slehlá pod krve proudy, v ulicích koni šlapaná těla, ortele v míru a náhlé soudy jsou bratrovražda jak za Abela. Kain starý velí, zaň otrok nyní střílí a bodá v bratrská nitra, do prsou jeho otroci jiní střílet a bodat zas budou zítra. Do výše čnějí nad výše trůnů, do svitu tmí se nad žezla zlatá popravní sloupy a o korunu se dělí s králi drsná dlaň kata. Jak trůní právo čistě a svatě, klid majestátu s čela mu září, rouhači řízu smýkají v blátě, do tváře krev mu stříkají lháři. Jak zvučné hymny zpívají kněží, v kadidla dýmu při zvuku rohů, tam u oltáře ubití leží, ran zejícími rty křičí k Bohu! Baal, Gog, či Moloch, neb Kristus snivý, – vám jedno, co jste si na oltář dali: za všemi bohy Mamon vám civí, Krista vždy znovu jste křižovali. Pravdu jste čistou zastřeli klamy, modlitby prázdné se rtů vám zněly; ti vaši bozi ďábli jsou sami, anebo s ďáblem o svět se dělí. Třeste se, třeste, vy modlosluzi! s hliněných noh modly se sřítí a do vichřice v den hněvu, hrůzy pravého Boha hlas bude hřmíti. Třeste se, třeste, – před vlastní zlostí! vražda je vražda! – i když ji páše mstitel, jenž povstal z pohřbených kostí obětí vašich, za vraždy vaše. Ty v země klínu spočaly klidem, přes jejich rovy věků jde rádlo; pomsta je boží, nepatří lidem, – co mrtvo, mrtvo, co padlo, padlo! Třeste se, třeste, surma zazní v den hněvu, hrůzy, ó bratrovrazi, stát budete, svých cetek prázdní, tam v Josafatu bídní a nazí! v cárech spadne pýcha vám s duší, chtíče a klamy, úrady tajné a hlasem děsu zazní vám v uši: „Kde’s nechal bratra Ábela, Kaine? Ejhle, krev jeho na tebe svědčí!“ A on vám bude beze strachu v oči se dívat větší a větší, se zářným čelem v své krve nachu. – Kajte se, kajte! – tou ještě chvílí, než boží pomsty blesk nebem šlehne: duše vám bloudí, mysl vám šílí, srdce vám mrzne, mozek vám žehne! Ucho je hluché, zrak váš je slepý, shluk vášní, supů, v lebkách vám klove; to staré srdce rozbijte v střepy, do lebky vpusťte myšlení nové! Štír v prsou vašich k vraždě vás pudí, nač vraždit bratry, zřít v jejich muku? ubijte dravce ve vlastní hrudi! a bratr bratru podejte ruku. I tam, kde skvrna na hříšném čele, – jen kdo vinen, ji neodpouští! Zub za zub!“ díte. – Tak Israele chmurného vůdce zněl ortel v poušti. Lidskost je smírná, měkká a čistá, i v hříšných prsou jiskra dříme; – co pravil k lotru, pomněte Krista: Dnes ještě večer v ráji se zříme.“ Smrt, její chrti v patách jdou s náma, – není-li dosti na nutném bolu? v tom jsme si rovni již od Adama, nemůžem také šťastni býtspolu? – Že po tisících bije nás šmahem, týrá a mučí příroda němá? vládne mukou, a člověk blahem! člověk srdce, ona ho nemá. Slyšíte, v dálce země jak duní? to pluky pluků jsou na pochodu! z budoucna mrákav jdou na výsluní, z plemene plémě, rod od národu. Na jejich plecích lesknou se zbraně; kladiva, radla v slunečném třpytu, svalnaté paže, dumavé skráně a všichni: „Práce!“ na čistém štítu. Slyšíte, rohy jak slavně hrají, vítěznou hymnu hlaholit v širu? praporce bílé nad nimi vlají, v rukou se stříbří olivy míru. Se zářným zrakem jak jimi mává nesčetných zástup a každý s všemi, tak velce zní to: „Buď Bohu sláva, a pokoj lidem všem na zemi!“ Tak přijde mstitel. – A nad padlými zkypřená země bude se chvěti v závějích květů, jež s ostatními budou tam sypat i vaše děti.

Patří do shluku

národ, volnost, prapor, vítězství, český, vlast, svoboda, dějiny, heslo, bojovník

1095. báseň z celkových 1358

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. APOSTROFA. (Antonín Klášterský)
  2. Dub a lípa. (Augustin Eugen Mužík)
  3. TĚM, KTEŘÍ TRPĚLI... (František Serafínský Procházka)
  4. None (Rudolf Medek)
  5. EXULANT. (Jaroslav Goll)
  6. 2.   Buď, válko, zdráva! Nechť hřímají děla, (Stanislav Kostka Neumann)
  7. Starý rek. (Eliška Krásnohorská)
  8. BOROVSKÁ POUŤ. (Bohumil Adámek)
  9. Květnové meditace z roku 1887. (František Serafínský Procházka)
  10. OSVĚTA. (Václav Jaromír Picek)