Dragounské šavle, bodáků lesy,
třaskání pušek, děl temné hřmění,
čekanů břevna, – to jsou jen děsy,
ale zbraň práva to není a není!
Bojiště slehlá pod krve proudy,
v ulicích koni šlapaná těla,
ortele v míru a náhlé soudy
jsou bratrovražda jak za Abela.
Kain starý velí, zaň otrok nyní
střílí a bodá v bratrská nitra,
do prsou jeho otroci jiní
střílet a bodat zas budou zítra.
Do výše čnějí nad výše trůnů,
do svitu tmí se nad žezla zlatá
popravní sloupy a o korunu
se dělí s králi drsná dlaň kata.
Jak trůní právo čistě a svatě,
klid majestátu s čela mu září,
rouhači řízu smýkají v blátě,
do tváře krev mu stříkají lháři.
Jak zvučné hymny zpívají kněží,
v kadidla dýmu při zvuku rohů,
tam u oltáře ubití leží,
ran zejícími rty křičí k Bohu!
Baal, Gog, či Moloch, neb Kristus snivý, –
vám jedno, co jste si na oltář dali:
za všemi bohy Mamon vám civí,
Krista vždy znovu jste křižovali.
Pravdu jste čistou zastřeli klamy,
modlitby prázdné se rtů vám zněly;
ti vaši bozi ďábli jsou sami,
anebo s ďáblem o svět se dělí.
Třeste se, třeste, vy modlosluzi!
s hliněných noh až modly se sřítí
a do vichřice v den hněvu, hrůzy
pravého Boha hlas bude hřmíti.
Třeste se, třeste, – před vlastní zlostí!
vražda je vražda! – i když ji páše
mstitel, jenž povstal z pohřbených kostí
obětí vašich, za vraždy vaše.
Ty v země klínu spočaly klidem,
přes jejich rovy věků jde rádlo;
pomsta je boží, nepatří lidem, –
co mrtvo, mrtvo, co padlo, padlo!
Třeste se, třeste, až surma zazní
v den hněvu, hrůzy, ó bratrovrazi,
až stát budete, svých cetek prázdní,
tam v Josafatu bídní a nazí!
Až v cárech spadne pýcha vám s duší,
chtíče a klamy, úrady tajné
a hlasem děsu zazní vám v uši:
„Kde’s nechal bratra Ábela, Kaine?
Ejhle, krev jeho na tebe svědčí!“
A on vám bude už beze strachu
v oči se dívat větší a větší,
se zářným čelem v své krve nachu. –
Kajte se, kajte! – tou ještě chvílí,
než boží pomsty blesk nebem šlehne:
duše vám bloudí, mysl vám šílí,
srdce vám mrzne, mozek vám žehne!
Ucho je hluché, zrak váš je slepý,
shluk vášní, supů, v lebkách vám klove;
to staré srdce rozbijte v střepy,
do lebky vpusťte myšlení nové!
Štír v prsou vašich k vraždě vás pudí,
nač vraždit bratry, zřít v jejich muku?
ubijte dravce ve vlastní hrudi!
a bratr bratru podejte ruku.
I tam, kde skvrna na hříšném čele, –
jen kdo jí vinen, ji neodpouští!
„Zub za zub!“ díte. – Tak Israele
chmurného vůdce zněl ortel v poušti.
Lidskost je smírná, měkká a čistá,
i v hříšných prsou jiskra jí dříme; –
co pravil k lotru, pomněte Krista:
„Dnes ještě večer v ráji se zříme.“
Smrt, její chrti v patách jdou s náma, –
není-li dosti na nutném bolu?
v tom jsme si rovni již od Adama,
– nemůžem také šťastni být’ spolu? –
Že po tisících bije nás šmahem,
týrá a mučí příroda němá?
ať vládne mukou, a člověk blahem!
člověk má srdce, ona ho nemá.
Slyšíte, v dálce země jak duní?
to pluky pluků jsou na pochodu!
z budoucna mrákav jdou na výsluní,
z plemene plémě, rod od národu.
Na jejich plecích lesknou se zbraně;
kladiva, radla v slunečném třpytu,
svalnaté paže, dumavé skráně
a všichni: „Práce!“ na čistém štítu.
Slyšíte, rohy jak slavně hrají,
vítěznou hymnu hlaholit v širu?
praporce bílé nad nimi vlají,
v rukou se stříbří olivy míru.
Se zářným zrakem jak jimi mává
nesčetných zástup a každý s všemi,
tak velce zní to: „Buď Bohu sláva,
a pokoj lidem všem na té zemi!“
Tak přijde mstitel. – A nad padlými
zkypřená země bude se chvěti
v závějích květů, jež s ostatními
budou tam sypat i vaše děti.