SEN.
Šleh bičů hvízdá vzduchem
a třaská ostře v sluch,
co hvizd a třesk, to rána
a krvavý je pruh.
A otrok hrbí záda. –
Co skřipot zubů, žal
a pláč jsou otrokáři! –
bič jenom třaská dál.
Dál pot se řine s tváří,
dál v slzách jí se chléb,
dál v bitvách krví psanců
se barví luh a step.
140
A miliony padly
a padají co den, –
a v noci jen tak divný
jim hlavou táhne sen:
Na plavě žhoucím nebi
se hradí tmavý mrak,
tak beztvarný a těžký
a příšerný je tak.
A žene se a žene
jak mořem spousta vod –
a teď už pokrápává:
to slzy jsou a pot.
A ze mraku to duní
jak utlumený řev:
„Dští napřed pot a slzy,
a potom přijde krev.
Co po kapkách se sáklo
z těch věkovitých běd,
se hroutem sřítí zpátky
a zavalí ten svět!“
A kol to hřmí a ječí:
„Co dával jsi, to beř –
a žeť už nejsme lidé!
však chtěli jste mít zvěř.“
141
A rudé biče nebes
rvou vzduch a bijou v zem;
co třesk to kvil a trosky. –
A Bůh nám pomoz všem!
142