VYSTĚHOVALCI.
TO na moři den první
a den to zasmušilý,
loď ubíhá a břehy
se právě do vln skryly.
A tmavé kolem vody;
jen u lodě se pění,
a těm tam na korábu
též veseleji není.
S paluby hledí zástup,
kde země tone mhavě
a píseň rozloučení
jim dohrál hudec právě.
Ta v skřipkách ještě zvučí,
leč hudec stisk je paží
a mnohý ston jak v skřipky
zpět v staré srdce sráží.
A chvíli němo kolem
a druh se k druhu tiskne,
pakl „Zahraj ještě jinou!“
to bujně z tlupy výskne.
„Ej, zahraj veselejší,
ty starý muzikáři,
ať už nám přece jednou
ten smutek sejde s tváří.
Ej, zahraj veselejší,
než nám tam doma hráli;
tam doma samý smutek,
ať veselo je v dáli!“
2
A veselo hrá starý,
na lanovém hrá kolu;
aj, s takou hudbou k tanci
se zapomíná bolu.
A kolem vlny krouží
a čeří se a chvějí
a na palubě víří
to stále veseleji.
A kolem vlny šumí
a lomí se a hučí,
však dumněji a dumněj’
ty skřipky do nich zvučí.
A bolněji a bolněj’,
leč kdo to cítí v plese?
jen starý slouchá písni,
jak v šumot vln se nese:
„Srdce moje těžké,
slzou vlhnou líce,
vždyť si po svém hnízdě
steskne vlaštovice.
A ta domovina
naše je tak sirá,
ale v cizím kraji
těžko se to zmírá.
Ono i to ptáče
naposledy vzkřikne,
než v hlubokém moři
beze stopy znikne!“
3