PŘIŠLO KE MNĚ ŽITÍ.
PŘIŠLO ke mně žití, smavý anděl s výší, podávalo k pití křišťálnou mi číši: „Zde, co kapka, to je žár, blažen, mlád kdo kvapil stopit ret můj ve pohár“ – a já jsem se napil. Přišlo ke mně žití, přízrak s bledou lící, podávalo k pití číš mi pukající: „Zde, co kapka, to je žluč, mnohé mok ten trápil, chceš-li, – ty se trpět uč“ – a já jsem se napil. [79] Přišlo ke mně žití, upomínka v letu, podávalo k pití slzu v zvadlém květu. – A já jsem mu v oko hled’, já tu ruku chopil, zlíbal jsem ten zvadlý květ, a co v něm, jsem dopil.

Z BLUDNÉ DRUŽINY.
JDE posud světem družina rytířů bludných; jim v klid nebije hodina a s ostnem rodí vidina i snů se svůdných. Kde má že touha zaklena? ji musím míti. Ó, zde’s, myšlenko blažená, já našel tě! – však ztracena zas musíš býti! Oř divoký je srdce mé, cos v dál je bodne, cíl hledaný když najdeme; tak bídní, bludní jedeme soudného do dne. 80

V JESENI.
NA poli dozrál klas a v sadě plod se z prořídlého listí k zemi kloní; jarního ptactva píseň dozněla; bylina schne u vyschlých zřídel vod, keř brunátní, v zem zpět se míza roní; den krátí se a v mrazném přítmí z luk zaléhá větrem ostrý kosy zvuk. To čas už není k písni slavičí; květ dozrál v plod a k zrnu dozrál klas a v duši jak když sever zafičí – jak málo jich! – a přec až k zemi níží tu hlavu první šedý vlas. Ne, – ne! – i naříkání přešel čas i vzpomínek, i slzí, – vše, co tíží, co blažilo, – to nebyl čin, to slova! A odměřeně jen a v ráz a v ráz, jak pokaždé by srdcem projela, tak ostře zní ta kosa sekáčova.

V BOUŘI.
KVIL ptáka jsem zaslech vichřicí půlnoční chvílí – mně krev se stáhla od lící, vichřice bouří, pták kvílí. Vichru a bouři své vše jsem dal, – ty se mi odměnily! vše v lidský smích, vše v lidský kal! vichřice bouří, pták šílí. 81

PRANIC VÍC.
TROCHU si zasníme, chvilku jsme šťastni, trochu se milujem, chvilku se máme, trochu si zboříme štěstí své vlastní, a potom na věky s bohem si dáme, pranic víc. Trvá to okamžik, věk můžem těkat, koho to omrzí, může zas doufat, ti mrtví pod zemí mají čas čekat; mrtví se dočkají, až budem zoufat, pranic víc.

CO’S BLEDÝ TAK –
CO’S bledý tak, můj panoši?’ „Mám, pane, velké hoře, ta nejkrásnější, nejdražší mi perla padla v moře. A nemám v světě pokoje a hlava k smrti stůně, mé celé štěstí pohřbeno s mou perlou v mořské tůně.“ ,Co v mořské tůni pohřbeno, nezlovíš naříkáním, a bylo-li to štěstí tvé, proč váháš? – Skoč tam za ním!’ 82

JEN ZÁBLESK JEDINÝ.
JEN záblesk jediný, jen zákmit, Pane, do tmy, jež kolem duše mé se chmouří, jen zákmit naděje ať jeden zplane nám, kteří hynem v bouři, v bouři, v bouři! Já modlil, rouhal se, já skal se třímal, já tonoucí kol stébla ruku vinul – Ó Bože, z kolika již prsou hlas ten hřímal, a ještě každý zhynul, zhynul, zhynul!

ZASNI.
UŽ zasni, ty červe, v srdci mém! hlodal’s tam leta nocí i dnem, což není tam pusto jak v rovu? Podhlodal’s, rozhlodal’s každý můj sen, zasni! než vzpučí zas jediný jen – – pak začni znovu!

BÁSNÍKŮM.
VY básníte a sníte; – celý svět již vašim křídlům nedostačí v let; zde ubohé dvě dlaně k vám jsou vzpjaté: – nuž, co jim dáte? 83 Vy zlovili jste perlu z podmoří, vy uchvátili lesk, jímž hvězda zahoří, a chví se, leskne vám na diadému: zde oko strhané se o paprslek vzpíná k nebes lemu, a on mu nevzplane; zde v mžik se zamihlo cos jako perla v mořském vlnobití, a srdce mřelo po ní celé žití a přec ji nestihlo! – co dáte jemu? Vy bloudíte na nebes pokraji, ba za jiskrou tam smělý titan vráží – a zde ty němé dlaně čekají na jednu slzu, která světy zváží, od dálných hvězd k snu děcka o blahu – Neb snad jí není nebes na prahu? 84

JARNÍ. Juliu Zeyerovi.
I.
HORY, doly samý květ, ale mně je pustý svět. – Zlaté jaro, řekni mi, kde těch květů k nabrání, máš-li který zbytečný, hoď mi jeden do dlani. 84 Jeden také na srdce, a pak jeden na čelo, aby se mi jako dnes steskem umřít nechtělo. II.
Již na křovinách mládnou pupeny a v úžlabích se modrá podlíska a jihnou i ta šedá skaliska, jak dole zurčí živé prameny, a na co jenom sněhu napadlo, tím jarem oživlo a omládlo. A ptáče hnízdo staví na klenku a pro včelu se kvítek rozpuká, a kde jen srdce, láska zaťuká – kde místečka je pro mou myšlénku? – Ó jaro, zlaté jaro, vrať mi zpět jen jeden nápěv z těch zapadlých let!

ADAGIO.
JE mladé jaro v plné vnadě, je plné vůně, snů a tuch, já vidím tebe sedět v sadě, větřík ti duje v splítku stuh, v čelo ti padá jabloňový stín a v klín ti zvadlý padá jabloňový květ. 85 Bez vlády ruka odpočívá a do daleka tvůj se dívá hled, a jest, jak na večer když tůň se stmívá, tak šerý, bolný; chladně jako led se nad ním šedé nebe rozepíná a na tvém mrazném čele dohasíná poslední štěstí sled.

MY SPOLU ŠLI.
MY spolu šli, – den stměl se k soumraku; Ty’s děla: „Nevidím dnes hvězdu žádnou.“ Já děl: „Tam dvě stměly v oblaku!“ Já cítil v tvé mou chvít se ruku chladnou. Ty’s děla: „Řekni, co to vzpomínat? – jak je to, dvě když hvězdy spolu spadnou? těm spolu as je dobře usínat!“– a slza skrápla na tu ruku chladnou. *** KVĚT sem, květ tam, on každý uvadne – já poslední teď v ruce mám a také on mi z ruky vypadne. 86 Nech být, nech jít, jen neplač mi tak usedavě – vždyť někdo musí žít a někdo musí mřít a lidské srdce puká zrovna hravě.

DONĚ INEZ.
I.
DOŇO Inez, doňo Inez, chystám se už psát vám dlouho, ale nevím, co to bývá, že mi péro padá z ruky. A na ruku hlava padá a na hlavu jako mraky, a já nechám mraky táhnout a já raděj myslím na vás. Doňo Inez, jak se máte tam ve staré Valencii? Sedíte teď na balkonu, hledíte, jak v noc se smráká. Kolem háje oranžové dýchají k vám snivou vůni, na nebi se jiskří hvězdy a pod vámi šumí moře. A jak dole moře šumí, od severu větřík táhne, rosí květy oranžové, či vám také oko vláhne? 87 Na severu bledý rytíř hledí ven, jak v noc se smráká, pod ním větrem podzimkovým žluté, zvadlé šustí listí. Neslyší on šustot listí, neslyší, jak vítr táhne, ale jest mu, jak by v prsou dunělo mu velké moře. A ty vlny v hruď mu bijou, jako bijou v boky lodě, když je plavec v polosnění – a on jenom ruce spíná. S nebe hvězda utrhla se, vlny za ní kvílí: běda! vrátí ji? – Ó, nenavrátí! marně po ní ruce spíná. Doňo Inez, doňo Inez, až to moře uslyšíte, neptejte se, usmějte se – Je to všechno hračka prázdná! II.
Napište mi, don Rodrigo, slůvko zase, jak se máte, napište mi slůvka čtyři, jednu také píseň k tomu. 88 Nepište mi, don Rodrigo, nic tom chladném o severu, pište jenom čitelněji, a kdo je ten rytíř bledý. A ta vaše píseň budiž tak, aby mne rozplakala, a ten bledý rytíř budiž tak, abych se rozesmála. *** Takto píše don Rodrigo doně Inez o svém zdraví, takto píše don Rodrigo doně Inez o rytíři: Doňo Inez, Bohu díky, letos jsem se nenachladil, ale rytíř, doňo Inez, přes zimu jest ještě bledší. A když stojí na pavlánu, stále ještě hledí k jihu, odkud vlahý větřík táhne, odkud přijde jaro s květy. A ty jeho bledé tváře rozkvetly už liliemi, jen ty jeho oči hoří stále jako hvězdy v zimě. 89 A ta píseň, doňo Inez, není věru pro zasmání, zpívá ji ten rytíř bledý, v zem kdy víc než k jihu hledí: „S jara přijde trochu lásky, v létě přijde trochu snění, v podzim přijde rozloučení a kdo zbyl, ach ten je bídný!“ Neslyšíte, doňo Inez, jak ta píseň světem táhne? a kdo jednou zazpívá ji, ten se jara nedopráhne!“ *** Takto napsal don Rodrigo doně Inez vše, co věděl, takto v záhon jarních květů zapěl vítr od severu.

BĚLOKŘÍDLÉ LODI.
PODZIMKOVOU nocí slyším vítr douti dálného jak moře utlumený kvil, běda lodi, která musí bouří plouti, u kormidla plavec nemá-li už sil. 90 Co to bouří duje, co to větrem kvílí, z dalekého břehu pozdrav, nebo stesk? od kormidla plavec do noci se chýlí, v rozčeřené moře rudý plane blesk. Od přístavu doma cesta již tak dlouhá, navrátit se nelze nikdy, nikdy víc! Kde je přístav klidu? – vidina to pouhá? Ne! – tam už se jeví v žehu blyskavic. Plavba už je krátká, tam o šeré skály dnes, nejdéle zítra rozbije se loď. – „Popluješ-li se mnou, proč bychom se báli? moje pevná křídla čelí bouři; – pojď!“ Hlas-li to byl bouře, nebo z mořské pěny umlklý tak dávno hlas to šeptá v noc? neb to s bílou lodí anděl okřídlený umdlenému plavci přišel na pomoc? Pozdě, příliš pozdě! – loď se chýlí k zkáze a kdo dobrý plavec zahyne už s ní; – měli jsme se dříve potkat na své dráze, bělokřídlá lodi, v úsvit když se dní. S mnohou tíží spěla loď má v divné kraje, jednou vítr dobra, jindy hnal ji hřích; nepluje se s lodí takou v přístav ráje ani na andělských sněžných perutích. Mnoho mořských vraků jede mořskou plání, dále od nich, dále! – byly souzeny! neznají už „s bohem“, ani „na shledání“, a Kdos ve přístavu píše: „Ztraceny!“ 91

PAMÁTCE BOHUMILA HAVLASY. († 1877 v Alexandropoli.)
TY’S přál si umřít mlád... Sám, neznaný v neznámé cizině, bez přítele a druha, kol jen chlad, a s duší bloudící v poslední vidině kdes v domově po klínu matčině, – tak umřel’s – mlád! V tvé duši nikdy nespočinul klid; byl’s jedním z nás, jimž osten nepokoje v srdce vryt, jejž zlomí hrob, ne čas. Sám každý z nás se bere cestou svou jak dravý pták – neb uštvaná jak laň, a mezi sebou jsme si cizinou a v žití sotva stiskneme si dlaň; jen z našich řad když zase někdo pad, se ruka k srdci přitiskne a z oka slza vytryskne a víme, druh jak druha přec měl rád! Nač tobě více slov? Jsouť jenom jak to větru šelestění, jež táhne přes tvůj pustý, smutný rov –- to tebe nezbudí; – jen trávě, jež ti vzrostla nad hrudí, to z daleké buď vlasti pozdravení! – 92

ZE VŠEHO, CO JSEM ŽIL –
ZE všeho, co jsem žil a co jsem sníval, mi zbyly trosky jen. A přes ně dál se valí žití příval v den jako den a každý prázdný zeje prost štěstí, vzpomínek a bez naděje. Sklonila ke mně světlou svoji hlavu dnes večer duma, svatá duma má, ta ztracená ve všedním davu mých děl, mých myšlének. A tma s mé mysle schází; – vidím hvězdu plát... Buď zdráva, hvězdo má, mi tisíckrát, ty nejdražší, ty bílá, bledá, zašlá hvězdo má! A v lesku svém, tom nejkrásnějším z všech mne umřít nech! Ó dnes mne umřít nech!

***
TAM s nevyzpytné výše hledíš dolů TAM s nevyzpytné výše hledíš dolů
na naše blaho, naše neštěstí, na naši lopotu a zmatek v štěstí, bolu, na naše boje, ctnost i neřesti, na naši pravdu, naše bezcestí – a všechno je Ti „jak nevražení, jako hraní dětí!“ 93 V své nevyzpytné touze ku Tvé výši hledíme my a jako kyklopi ve vzdoru vrozeném Tvou dobýváme říši – Ty zpět nás v propast srážíš! – proč? kdo pochopí? – vždyť přec ta ruka Tvoje uchopí se spjatých děcka dlaní a přivineš je k Sobě v usmívání! 94

***
TVÁŘ jako oltář duše živé TVÁŘ jako oltář duše živé
a čelo jasné jako ráno, a pod ním oko snivě tklivé tak v radost, žalost odevzdáno, jak, že to musí všechno být – A kudy šla, tam odlétaly vše trampoty a vešel klid; ký div, že sobě povídali: „Jen Bůh ví, jak se na ten svět tak krásný dostal květ!“ Jak s jabloně se květy schvějí, jak vejde v srdce měkké pění, jak skane slza v chvíli snění, tak vešla láska v srdce její. [95] Co přišlo, – Bůh jen nazírá; i bylo pak to oko snivé jak holubičky oko sivé, když bez výčitky umírá. A děli: „Koho Bůh má rád, ten umře mlád.“ To a žebrákova slza vřelá je pověst její celá.

ANDANTE. (K motivu z Beethovenovy sonaty.)
POJĎ sem, tvůj zrak jen hoří, tvé ruce chladny jak mráz, pojď, pověz, co tě souží, snad oběma nám bude snáz’. Tvůj ret, ten je tak měkký, tak měkký, tak chladný, tak tich, tvé oči mluvit chtějí a líc tvá je jako sníh. To jedno kruté slovo, já nevím, jak jsem je řek’, co zničilo vroucí tvou duši, tvé sny, tvůj mladý věk. V to naše krátké štěstí nám nasypali jed; já přec jen nebyl vinen vším, jak na to teď hledím zpět! 96 Mne také život to stálo, když v rakev jsme tě oblékli – a bylo by stačilo slůvko – a my jsme si je nikdy neřekli.

VŘES.
TO kvítek poslední, to květ je mroucích – když mlhy začnou slunce barvit jas, a v noci chlad se skrádá do hvězd žhoucích a těm, kdo k nim tam hledí, v srdce mráz. A mnohé štěstí vypučelo s vřesem a přišla zima, všechno uchladlo, a přišel sníh a na květy ho směsem i mnohou drahou ruku napadlo. A sám a sám tu sedím s těžkou hlavou a bledý, němý hledím na obraz a na květinu před ním rudotmavou –: SpiSpi, dítě mé, – jen na mne čekal mráz.

TVŮJ OBRAZ.
TEN obraz tvůj tak němo shlíží tam v pološeru v postel mou; co noc, než sen mi víčka stíží, můj pohled do něho se hříží, co noc to bílé čelo tmou se ke mně níží. 97 Co den jsem k tobě ruce spínal, když z lože jsem se zved, a den když v síni uhasínal, já modlit jsem se započínal: mne děsil ten tvůj hled – já modlitbu jsem skončit nedoved. Však temnem zrak tvůj pozírá zas blíže v oko sdřímající, vždy blíž a blíž, až umírá i výčitka v té drahé líci; a ve snu snad že poznovu mých myšlének zas vedeš osnovu a stíráš slzu na brvách se chvící. *** Roky táhnou, roky mizí a my jsme si víc a více cizí. Roky táhnou, roky bolí; už mi ani na tvém hrobě plakat nedovolí. – Od východu vítr táhne a mně je tak bolno, bolno – po něčem to srdce práhne – Spíš? – ach tobě je tak volno! 98

HOSTÉ.
PŘIJDEME dnes, pane milý, pobavit se trochu s vámi, neradi jsme doma sami, večer bude roztomilý. To je od vás hezké zcela, milí hosté, to je správno – Bože! jak je tomu dávno, co má jizba osiřela? Není ještě dávno tuze, myslím ještě, že to není, ale u mne, hosté ctění, nějak prázdno je až k hrůze. Není všechno již jak bylo, já již sám to nejsem ani, jen to vaše usmívání v praničem se nezměnilo. A mně je to milo dosti, že přec ještě o mně víte, ale, milí, odpustíte, mám už večer jiné hosti. Přicházejí nepozvaní, nikdo dveře neotvírá, jak by spadli ze tmy čira, usedají bez usmání. Přichází jich celá řada, když je ticho v síni, venku, že bys slyšel po okénku jak se plný měsíc skrádá. 99 A já polo v bdění, snění, jak se jeví, jak se ztrácí vidím, jak se nazpět vrací vše, co bylo a už není. Na okně se v pavučině jako muška houpá v záři dítě s mou, jak byla, tváří, hledí vážně do mé síně. V koutku stará usedává Žena polo v tmě a svitě, hledí chvilku na to dítě, hledí na mne, v pláč se dává. A tu slyším lehkých kroků podlahou jak zvuk se skrádá, – aj, to s děckem žena mladá usedává po mém boku. Na ruce se prsten blýská, zvadlou myrtou vlas má spnutý: „Což se ti už, muži krutý, po nás ani nezastýská?!“ – – – – – – – – – A ta slova zní tak jemně, a ten pohled všech tak mrazný – zdá-li se vám sen to prázdný, přijďte o půlnoci ke mně. 100

NA HŘBITOVĚ.
HROBY pusté, rozvalené, bez kříže a bez kamene. Od hrobů se růvek dělí, smutnější jste neviděli. Matku jinde pochovali, dítě tady zanechali. Do vypráhlé sypké hlíny vrývají se ostružiny. V zimě jen ji větry krejí milosrdnou pod závějí. I ať kvete, i ať mrazí, sem už nikdo nepřichází. V noci jen, kdy živí spějí, chví se ostruž pod kročejí. A jak vítr dále spíší, kolébavku nese tiší.

STŘEVÍČKY.
VYLETÍ holoubek bělostných křídel v rok jednou z bran rajských na chmurný svět, zatřepá křídloma u lidských sídel, a kdo ho uslyší, otevře hned, 101 vpustí jej do síně, vpustí jej dál tam, kde své nejdražší na srdci hřál a musí už bídný být zcela, komu on chmuru nesvane s čela. „A ty má jediná dceruško sivá, jak se ti líbilo ve světě tam? tvé oko klidně tak v moje se dívá, žeť jsi se šťastna vrátila k nám!“ „„Matičko šťastna, kdo jak můž být, jenž na srdci věrném nalezl klid.““ Najednou rtové dí dvojí: „„a my jsme oba tak svoji!““ Na stromku vánočním ohnivá záře mile tak, světle a teple se chví, rozlévá blaženost i stín v mladé tváře – „Což se ti stýská? – však kdož to ví? – Do roka ručky, malounká líc budou se třepotat stromečku vstříc.“ –- A ona s úsměvem, – tklivá, tiskne mu ruku a v prázdno se dívá. – „A toho šeptání ať už tam dosti, vám dvěma hezky je v hnízdku se smát, ale nás ubohé, kdo smutku sprostí? a my se konečně také chcem vdát!“ U stolu dvojí dívčí zní smích: „Kde že je střevíček?“ – a obě z nich po jednom zuly si v mžiku a vskočily v dětinném ryku. Střevíček v pravici, se tváří vzňatou přes hlavu hodí jej: kéž dobře pad! „Matičko pro boha! – ze dveří patou! 102 smutné to znamení, kdo se chce vdát.“ Střevíček v pravici, ve tváři jas, přes hlavu druhá jej hodila zas: „Říkejte, matičko, co chcete tomu, letos už se vám nehneme z domu!“ „Ty vážná sestřičko, vstaň přece taky, zahoupej střevíčkem nad hlavou též; však my se vysmějem osudu v zraky, ať padne jak padne, bude to lež.“ Střevíček v pravici, – čeho se bát? – ze všech tří jediný ven špičkou pad, a všechněm je to tak k smíchu, – – – jen ona usedla v tichu. – – Ty štědrý večere, na každém prahu úsměv jak vyloudíš, neb slzu z řas, kolik těch pohádek o lidském blahu dochoval’s, pochoval’s, než’s přišel zas! Rok přešel, jako by stín se byl míh’, tvář bledá na hrobě tiskne se v sníh... Ó nikdo nevěřil tomu, že ona tak odejde z domu! – A ty jsi, holoubku bělostných křídel, zase dnes přiletěl na chmurný svět, a třepáš křídloma u lidských sídel – ó kdož by nevpustil k sobě tě hned! Poleť mi do síně, poleť jen dál tam, kde jsem na srdci to nejdražší hřál, a svěj ty chmury mi s čela: – ta pohádka byla tak vřelá! 103

PEVNĚ DŘÍMÁŠ.
PEVNĚ dřímáš pod trávníkem, nebudí tě den; oči na vždy uzamčené, srdce chladné, utišené, v hlavě žádný sen. Slunce vzchází, jitro plane, skřivan letí výš, rosou vlhký květ se chvěje, světem ruch a život spěje, a ty tvrdě spíš. A já hledím v slunce záři na tvůj úzký byt, hledím v život po vůkolí, čitím, jak mne srdce bolí, a tvé jak má klid.

KLIDNĚ SPI.
Here dwelleth some sadness, but no despair. „David Elginbrod“.
KLIDNĚ spi v té hrstce hlíny, samotinká spi tam tiše, s večerními jenom stíny, s měsícem, když svítí s výše, když už nebdí žádný jiný. Myšlének ať táhnou roje přes tvůj hrob jak mraky chladné, 104 ať si slzí v lůžko tvoje, jako s jara deště padne, nebuďtež tě ani moje, a jak moje nejsou žádné. A když přijdu z ciza kraje vyplakat rok těžký k tobě, buď ti to, jak květy máje s lípy, jež v tvém kotví hrobě a jen z něho život ssaje. Jenom chvilku mám tu stání, nevím ani, proč jsem přišel, ale pod mou horkou skrání, jest mi, jak bych dole slyšel to tvé klidné oddychání. A jestli se nad tvou hlavou sen nějaký ještě vznáší, s upomínkou z žití mhavou, zdej se ti o lásce naší, a že měkce šel jsem travou.

SVIŤ MI, MÁ HVĚZDIČKO.
SVIŤ mi, má hvězdičko, sviť mi, jen sviť, kdekoliv kráčím po tmavé dráze v práci a pláči, jde se to snáze, když ty mi svítíš, sviť mi, jen sviť. 105 V světě ta jediná byla jsi ty, v bouři a víru, v života boji, kdos-li dal míru té duši mojí, v světě ta jediná byla jsi ty. Sviť jen, ať vysoko nade mnou dlíš; přes lidskou bídu duše i těla, veď ty mne v klidu, jak’s to vždy chtěla, až ve svou výš!

S BOHEM.
NUŽ s bohem buď, když s bohem tedy přec! když už to pravda, že tě více není, já nevěřím ni dnes v tu hroznou věc, že tolikrát již hrob tvůj pod zelení a já jsem ještě živ; – však v srdci mém ta tíž – ty nenavrátíš se mi nikdy již! V mém srdci pustá tíž a ty se nevracíš, bys jediným mne slůvkem potěšila, a přec ta ruka tvá tak měkká byla, a každé slůvko tvé jak slunce, když se moje tvář jen chmurkou zasmušila. 106 Na širý hledím svět a svět je prázdný, den po dni míjí, prázdný pro mne čas, a lidský úsměv chladný mi a mrazný a lidská láska led; – mžik nenahradí svět, jenž jeden blažil nás! Jen někdy sen mi tebe navrací; však divnou, jak bys nebyla to sama, tvůj ruky stisk už můj mi nesplácí – i ve snu již je prázdno mezi náma. Dnes ještě vzpomínám, však v mlhách hyne tvá podoba, tvá láska, hlas i hled i stisknutí tvé ruky naposled, to před chvílí, než byla’s v říši jiné – a vše to mine! Nuž s bohem buď, i Ty, již unáší smrtelným zrakům svět ten daleký, a s bohem ty, vzpomínko nejdražší, než vymizíš mi z duše bezděky. A s bohem sne, v němž jednou se mi zdálo o lidském štěstí, s bohem naposled – a dobře je, že nevrátíš se zpět už nikdy sem, kde radosti tak málo a žalu na věky. 107

***
(Na hrob mé sestry Míny.)
Ty světem tím jsi přešla jako dítě – čím’s byla svým, to ví jen ten, kdo ztrácí, čím byla’s jiným, Bůh ti to již splácí: tvůj život čistý byl a nevinen a tedy spi ten dlouhý, věčný sen tak, jak spí dítě – – 108

ČECHY.
PRO vaše neštěstí, pro vaše utrpení, pro vaši němým žalem zrytou skráň, pro vaši samotu, pro vaše ponížení, pro šíji pode jhem, pro ukovanou dlaň, – pro vaše, bratry neslyšené vzdechy, pro výsměch nepřátel, i hvězdu naděje, jež, Bůh až uslyší, se přec nám zastkvěje! pro ty, kdož věří v ni, ať bouře obzor kryje – Pro každou krůpěj, jíž mi srdce bije, pro každé české slovo matčino, pro vše, co drahého mi ve vás žije, pro vše, co drahého mi ve vás pohřbíno, pro každou vzpomínku z pod rodné střechy, pro každou slzu v dálné cizině a pro svou povinnost, ve chmurné hodině, jež nedala mi zoufat bez útěchy – já miluji vás, moje drahé Čechy! [109] Bůh opatruj a utužuj vás v boji, Bůh síli vás, až vaše rány zhojí, Bůh zachovej vás v klidu, míru, spáse, Bůh vrať vám volnost, velkost, slávu zase! – a v kraji šťastném, smavém od výsluně, těm, kteří milovali v chmurném čase, ustelte měkce ve svém svatém lůně!

ZNĚLKY. Janu Nerudovi.
I.
JSTE, Čechy mé, jak strom je v širém poli, tak opuštěný, sirý, truchlící, vydaný blesku, bouřné vichřici a každého, kdo kol jde, na svévoli. Jen časem na něm ptáče zašveholí a je to píseň v duši ryjící, v níž srdce puká siré pěnici, vždyť ono přec to jenom tuze bolí. Ty otřískané větve, kdo je zhojí? v tom zřidlém listí stesk? – kdo rozumí? Ty’s, lípo, samotná i pěvci tvoji! Ti ostatní jdou kolem tupí, klidní i zoufalstvím když snět tvá zašumí – Ó, my jsme přec jen bídní, ach, tak bídní! 110 II.
Dnes ještě nenapsáno v božím soudu, že my jsme ze všech národ jediný, jenž zrozen k otroctví, jejž dějiny jak zvadlý list po vírném snesou proudu. Nám na hrob navezli již mnohou hroudu a počítali nám již hodiny, jak supi kroužili kol otčiny svůj lup větříce v ssutinách a troudu. A Bůh jen psal a jeho tvář se tměla a děl: „Já sešlu vaší ku spáse nejmocnějšího ze svých archanděla: To lásku k sobě, živu býti chtění! než do svých účtů vpíšu: Rovná se!“ Bůh píše, píše – Lásky v Čechách není. III.
Je ten náš lid jak Kristus na kříž vbitý, a vy pod křížem tím jste žoldnéři, o jeho šat zběř hraje se zběří, on na to hledí nahý, bídný, zrytý. Hloub do skrání ten věnec z trní svitý! a oko když se slzou zašeří, z vás, kdo má pěsť, jej v líci udeří a vůkol jásá k tomu posměch zpitý! A on, tak umučený, s kříže zírá tu k nebesům, tu na vás ve své muce a na rtech jeho modlitba se chví. – 111 Vy láteříte dál s kostkami v ruce, krev jeho zvolna pije země sirá – a v dálce duní voje Titovy!

TY MÁ DOMOVINO.
TY má domovino, jedna mezi všemi, zvou tě nejkrásnější perlou ze sta zemí. Ba že ty jsi perla velká, – pohozená, jako jen kdy která ze Slávského moře – vylovená! Ba že ty jsi perla sirá v světě dálném a máš sestry jenom v našem oku kalném.

ČESKÝM HRADŮM.
VY staré české hrady u staré české chaty, s tím cizím lidem v síni, s tím naším přede vraty. 112 Vy, s leskem české slávy na rozvětralé líci, v nichž česká jsou jen srdce tam v kryptách práchnivící,práchnivící. Vy chladné cizí hrady z té staré české skály, tak jest mi, jako byste na našich prsou stály!

JE PROTI NÁM, KDO NENÍ S NÁMI.
JE proti nám, kdo není s námi a jediný byť vlas to byl, kdo v nepřátel jej složil chrámy, to krev už není našich žil! My potřebujem mužů celých a v boji, psotě vzdornou leb, a myšlénku na čelech smělých a pohrdu pro cizí chléb. My potřebujem velkých lidí, již bouři velké vzdorují, a z celé duše nenávidí, a z celé duše milují! 113

NEVĚŘÍM. Františku Tylšrovi.
JÁ nevěřím tou věroukou, jež slz a krve potoky se brodí v ráj a pekel mukou si z lidí dělá otroky. Té pravdě, k zisku velkých činné, že nezná Boha ve tvář dím; je řemeslo to jako jiné. Nevěřím! Já nevěřím v tu panskou pýchu, jež malým světem velká jest, mně hrdý úsměv váš je k smíchu, váš titul, erb, i vaše čest! Váš svět je světem trpaslíků, já jiný ještě jinde zřím; že více jste než stvůry mžiku, nevěřím! V to nevěřím, co zvete vloha, když srdce při tom kamenem, ni v poctivce, ni v neznaboha, jenž ďáblu slouží nocí, dnem, ni v pokrytství, ať jak chce sluje, jež bědné strká ku dveřím a o lidskosti deklamuje, nevěřím! A v ten váš rozum víry nemám, jenž duši v atom rozdílí, – to děcko, neodrostlé plenám, jež kapkou krve sešílí! – 114 a v důmysl, ať co chce umí, a v soustavy a v „jak a čím“, když lidské štěstí kácí v rumy, nevěřím! V dlaň poctivou, když pot ji smáčí, v tvář, nadšením když rozžata, v kus pravdy v radosti i pláči, v kus lásky k bratu od brata, a v štěstí, žalu v pohled němý tam k nebes hvězdným zášeřím, v cos jiného na širé zemi nevěřím!

JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
KAM spěl Tvůj let, a v každé době, ať ku hvězdám, ať v zem se hřížil, s tou zvěstí, již Ti daly k sobě: – já vím, – že’s čelo neponížili let v ideál že byl to stálý. V Tvém boji s žitím, prací, žalem Tě neznali; i ať jsi vysnil si laur neb trn v tom světě malém: já vím, – že’s duši nepotřísnil! A vím, že jsme se milovali. 115

BLÍŽE K SOBĚ!
JE můj hlas jak je hlas zvonu v noc, kdy Bůh se na svět zrodil, a kdybych s ním v poušti chodil, v posledním by zazněl stonu: „Jedna krev nás, bratři, víže, přitulme se k sobě blíže!“ V srdci mém to sálá, hoří jako v sopce před výbuchem, a já chtěl bych sopky duchem aby to v tom Slávském moři v každé kapce zajitřilo: aby se přec v jedno slilo! Jsme my jak ty holubice, pro luňáky jako ony? – Našich srdcí miliony, našich paží ještě více – každé někde v poutech chví se, a ty paže nespojí se! Jsme my jak to listí v jeseň, kde je v světě bouře které, každá do nás vichrem pere, každý z nás je jinam nesen. – Proti nám jsou všichni v zbroji, my nebyli nikdy svoji! Od Urálu do Šumavy, k vlnám Baltu od Adrie, kde jen Slávské srdce bije, není, které nechuraví – 116 Každý na nás cos si vlastní: my nebyli nikdy šťastni! Roste na tom božím luhu svoboda pro všechny lidi, z naší krve jiní klidí, jenom my jsme národ sluhů! Co jste seli, přece skoste, také pro nás volnost roste! Jako bouře lesy kácí, kráčí osud přes národy, a na naše lípy v hody usedají bouřliváci, slétají se níž a níže, – blíže k sobě, bratři, blíže!

KU PŘEDU! (1878.)
K předu tedy, jménem Páně, v svatou válku, děti, k předu, starou cestou po Balkáně za krev bratří, popel dědů! Jako v mraku blyskavice v Balkán bílý orel letí, bledne záře půlměsíce – k předu, děti, k předu, děti! Slyším v dáli hřímat děla, mečů třesk a ržání koní, 117 vidím smrti archanděla na krvavém letět broni: znamená vás na tisíce, ale vtéká, v dál jak letí, kopí ve tvář půlměsíce, k předu, děti, k předu, děti! Jako nebe od požárů, od krve jsou rudé nivy, neslyšíte z dravčích spárů kořisti ten výkřik divý? Hoj, však v Dunaj už to hříme v den jak, soudný ku odvěti: „Přicházíme, přicházíme!“ K předu, děti, k předu, děti! „Tedy k předu jménem Páně, v svatou válku; děti, k předu, za tu lidskost na pohaně, za mohyly našich dědů, za Toho, jenž bitvy řídí, a za volnost Slávských snětí, a za volnost všechněch lidí k předu, děti! 118

MATKA.
JSI celé mé žití a celý můj svět, ty andílku můj zlatovlasý – jen dívej se, dívej, – pro jeden tvůj hled co svět měl trampoty, co svět měl krásy, – v tobě to štěstím naposled!“ V ten den se matka na dítě dívá, a kolem jak večer se stmívá. „Tvá růžná tvář, tvůj zlatý vlas – cos chmurné mi tak, mé robě?“ „„Má zlatá matičko!““ – „To tvůj je hlas,“ ty měkké ručky, ty patří tobě, ale ten jas ti v oku shas!“ V ten den se matka na dítě dívá a kolem se stmívá a stmívá. [119] „Mé zlaté robátko, – blíž, jenom blíž, bez toho pohledu v líci tvou zhynu! – co bylo, je pláč, co zbylo, je tíž, ale vždyť tebe chovám dnes v klínu; – mé dítě! – což mne nevidíš?“ V ten den se matka na dítě dívá; – to zrak jen slzou se stmívá. „Kde že jsi, mé dítě? já slyším tvůj hlas, já slyším nožku tvou jemnou – Můj Bože – to není už slza z řas! – Kde že’s mé dítě, – co děje se se mnou? Pro rány boží! – což den už shas?!“ – A dítě běží a ručkama třepá A objímá matku, a matka je slepá.

HROBNÍK.
U mladého hrobníka pochovali tatíka bez hrany a bez pátera v nesvěcené zemi včera – dnes to někdo odpyká. Žena, děti hladovy. – „Nejsme sice takoví... ale kdež k těm krkům pěti,“ ona dí, „chléb usháněti šedivému tátovi!“ 120 „Nechce umřít, nebesa!“ – hrobník ani nehlesá, – „není práce, není hrobů, počíhej si v noční dobu na tatíka u lesa.“ U mladého hrobníka letem hraje motyka, ale přece jen se třese, když tak náhle pozvedne se na starého tatíka. „Zahrabal’s ho, člověče? přišli bychom do řeče.“ Hrobník jen se dívá na ni, myslí si: „Tak hrstkou stlaní; člověk rád, když uteče!“ Tak si myslí lehaje. – Vítr zalkal od háje. „Aby se tak zbudil táta! Chraň nás zlého, Panno svatá!“ Vítr zalkal: „Možná je! Večer se to nevěří, počkej jen, až sešeří v půlnoci se kostelíček, však si přijde pantatíček pro postel a večeři.“ U mladého hrobníka sejček s krovu naříká: „Počkej jen na půlnoc s věži“ – Jemu zdá se, jak tu leží, že se v rubáš oblíká. 121 Půlnoc bije do čira, někdo vrátka otvírá; klika cvakla u hřbitova, jednou, dvakrát, a pak znova, jak když někdo umírá. A jako když naměří, klika cvakla u dveří, jednou, dvakrát, a pak náhle jak do rakve napol spráhlé motykou když udeří. „Vstávej, synku! – Tvrdě spíš! pro večeři, postel již přichází si táta starý; přichystej ty černé máry, pro koho, – to také zvíš!“ Žena spí, jak na těle když si můra ustele; táta syna nevděčníka a napolo nebožtíka na zem tahá s postele. „Spěj mi, synku, spěj mi, spěj, za zídkou hrob vykopej, na sáh dlouhý, jak se sluší, ale hlubší, při své duši! o dvě stopy hlubší rej! Hlouběj, synku, ještě hloub, ty přec nejsi žádný troup – ať se marně nenamučil táta, když tě práci učil –“ Táta na zdi jako sloup. 122 Táta u zdi jako stín, hloub a hlouběj kopá syn a to nejsou žádné čáry: v hrob teď skočil hrobník starý, – a teď šlo to jako mlýn! A teď šlo to jako v mlat slyšet cepy dupotat. „Když jsi neměl na výminku, měl ses učit řádně, synku, nebožtíka zakopat!“ – Tak je našli za zoře: táta ležel nahoře! táta živ, na mrtvém synu – Skonal teprv za hodinu v umrlčí jim komoře.

FARÁŘ Z PODHOŘE.
AŤ jiný se na suchu, moři, po hrdinách svých otáčí, mně starý farář na Podhoři, vzdor kritice a konsistoři dnes na hrdinu dostačí. On svatě žil, jak být to mělo, a klidně stáhl čepičku, když na večer se spát mu chtělo, a poznamenal křížem čelo a Anči své dal hubičku. 123 A ráno vstal, tak někde k pěti a něco na zub v kaftanu každému nesl dobytčeti, od velké brůny, po hříběti, až ku starému hafanu. Pak podíval se do zahrady; to požehnání jablek, sliv se ztenčilo sic přes noc tady, však myslí si: „To z boží rady, a oni si to vzali dřív!“ Ze zahrady jej slunce záře dál v role vedla v pohodlí, a na ten odlesk božské tváře jal modlit se bez breviáře, jak sám se papež nemodlí. Pak chléb šel měnit v boží tělo – odbyl to trochu krátce snad, však, za zlé-li se kým’s to mělo, děl vážně: „Ite, missa znělo! je libo se mnou posnídat?“ Též mnoho nedbal na kázání, ač písma znal jak přísluší, mláď čas prý nemá na pokání, a staří jsou již vytrestáni, a kluky brával za uši. Na patronátu velkou prací – nač dbáti takých dobráků? – si vydobyl svou dnešní štací; pak místo pánů k instalací si nazval ze vsi žebráků. 124 Co pátek potom se to souká, by sám stál Černý u dveří, ký div, že stará Anče brouká; – on – na žebráka, na ni kouká a dí: „Mám něco k večeři?“ Na „bratří“ v čas, leč na vikáře si vzpomněl jenom o pouti; pak jaře zní to od oltáře, a blaze měl, kdo přišel k faře, jen kachny ne a – kohouti! A uprostřed té chásky zlaté kdo na hodin dbá ručičku? „Půl-dvanáctá“ již táhne k páté – však za to slyší všechny svaté, když vyspává svou opičku. Co do kněh, – sotva jednu ze sta čet poslední až do stránky; když do Prahy ho zvedla cesta, předplatil řádně „Blahověsta“ a pekli na něm bochánky. Se sousedy žil v dobré míře, zvlášť po svatebním obřadu, a kdo-li hles o svaté víře, kouk’ do sklenky a do talíře a nevěstu štíp za bradu. Leč, když ten osud tam i tady se nad osadou zamrákal, neb v hrob se spouštěl život mladý, tu nevěděl si věru rady: nu, – on se také vyplakal. – 125 Ať jiný se na suchu, moři, po hrdinách svých otáčí, mně starý farář na Podhoří vzdor kritice a konsistoři dnes na hrdinu dostačí!

STARÝ KANTOR.
KDY starý kantor přišel k nám, věděl jen on a pán Bůh sám; od starých cos se slýchá. Za nás už býval šedý děd a víme jen, že dlouho let v svém hrobě leží zticha. Bůh dopřej mu tam klidně spát! my měli jej, on nás měl rád: my byli jeho pýcha; sic nedbal mnoho na vědu, však říkal: „Hoši, ku předu! jen baba sedí zticha!“ Když někdy všechny bral nás ďas, on usmál se: „Jen nikdo z vás ať se mi neudýchá!“ leč v každém srdce utuchlo, když rákoskou to zabuchlo a zahřmělo: „Teď zticha!“ 126 A s tatíky když u zkoušky se matky sešly, s dědoušky, tu nějak nedoslýchá, a když vjel vikář do toho, to ví sám Pánbůh na koho ten kantor vykřik: „Zticha!“ Ať na pohřeb šel, na křtiny, my hned jsme měli prázdniny: jeť pozdě honit bycha; a o pouti co sousedů, jej všude zvali k obědu, – a on pak pil tak zticha. Při velké mši už z návyku děl: „Ať jen žádný z muziků mi v taktu nepospíchá; ta vložka ať jde bez hany a pozorujte varhany a teď mi laďte zticha.“ A u muziky nedaří se s žádnými tak šumaři, jak on když v ně se vmíchá; ten prim – kdo že to dovede? – jak ledem když se rozjede, i pusón je teď zticha. Však o „Jitřní“ ať vesele si zanotovat v kostele se nikdo neostýchá! – tu k pastýři: „Jsme bratři,“ děl, „dnes narodil se Spasitel!“ – a slzu setřel zticha. 127 A tak to šlo od roku v rok a k cíli dojde každý krok, a doorá se lícha; – pak ruka byla jako cent a smrt, ten starý dirigent, prim ve svou vzala zticha. „Až na školní mne snesou dvůr, mou píseň zapějte, – tu v dur!“ to děl, – už sotva dýchá. „Já mním, že jsem vás dobře ved, jdu k Bohu v konkurs naposled – a teď, mé dítky – zticha.“

Z DOB ROBOTY.
DOŠKOVÁ střecha, okna jako ruka, leč, co z nich vidím, můj je lán i luka! Na panském zámku malta opadává, mně na mé sýpce Pán Bůh požehnává. Za týden jezdit dvakrát na robotu: – selátka správci rostou za tu psotu. Chraň, Bože, pole, chlév a každou stranu od krup a ohně, vojny, moru, pánů. A musíš-li už chopit naší kliky se v neštěstí, chyť nejdřív chalupníky! – 128 Co vidím z oken, můj je lán i luka; mám holku na vdaní a k vojně kluka. Dám vám tu holku; – a ty! – konec křiku; – jalůvku s ní a čtvrtci dvacetníků. A tobě, chlapče, by tě neodvedli, dnes postupuje živnost táta sšedlý. Modli se, pracuj – a nehrdli, synku, mě, jak já hrdlil tátu pro výminku!

U OKNA.
OKÉNKO zářivé, svlačec je věnčí, do malé komůrky dívám se z venčí. Venku je zimavo, tmavo a mživo, v komůrce světlo je, teplo a snivo. Lampička na stole svítí tak mile na svaté, na Krista na stěně bílé. A tam, kde do tmava v koutku se tratí, dvě hlavy stříbrné pableskem zlatí. 129 Nad nimi se stropu z pouka a sítí, kývá a točí se holoubek s niti. Nevím, jak v chaloupce s chlebem se daří, ale Bůh s klidem svým hledí z těch tváří. Staroušek zadumán, stařenka přede, občas se nakloní k té hlavě šedé. A jak ten holoubek stropem se kývá, u nich as myšlénka s myšlénkou splývá. Staroušek pohnul se: staruška sloku polšeptem zapěla od mladých roků. A je to písnička nějaká stará, ale jim oběma zní jako z jara. Staroušek usmál se, staruška přede: k sobě se sklonily ty hlavy šedé. – 130 A já, jak dále šel, děl jsem: „Kéž jednou ti siví holubi spolu se zvednou!“

SVATÁ ZEMĚ.
NEBYLO proň slunce záře, nebylo proň ptáků pění, ani stromů šelestění, nebyl květ a zeleň jaře, ani úsměv lidské tváře. Věčně také v světa lůně spasení se nenarodí pro toho, kdo stín jak chodí mezi stíny bez výsluně, pro toho, jenž srdcem stůně. Sprchnul, paprsk záře zlaté jako v žalář padá mříží: „Odlehčím já vaší tíži, okovy vám budou sňaté, dám vám poklid v zemi svaté.“ Roztálo mu slovy těmi srdce, z jara led jak jihne s poledne, když vítr tíhne a jak ptáče s perutěmi vyšel poutník k Svaté zemi. 131 Přešel doly, přešel hory, přejel i to moře dálné, neoddechnul v poušti palné, dokud Jordán v svitu zory neovlažil ret mu chorý. V Getsemanu hlavu níží, na Golgatě slzy roní, k svatému se hrobu kloní, k svatému se modlí kříži, ale v srdci balvan tíží. Přešel zase pouště lemy, proplul moře poutník chorý, přešel doly, přešel hory, pták s chromými perutěmi do rodné se vrací zemi. Komu jste to otvírali? „Já to, poutník z Palestiny – Jordán smývá hříšných viny, ale já se vracím z dáli, abyste mne pochovali.“ Sprchnul paprsk záře zlaté na hrob jarních větví mříží: „Odlehčím já vaší tíži, okovy vám budou sňaté: – v zemi siré, – v zemi svaté!“ 132

STARÝ HŘBITOV.
NA kraji lesa, z pola stíněn kmeny a z pola v slunci, učiněná lada, je travný lán; – jen mělkých vln tu řada dí chodci, že to hřbitov opuštěný. Kde zídka byla, sporé roste hloží, zde čas jen přidává, nic neohlodá, tu tam jen průrvu utvořila voda a na vše slzí velká rosa boží. Po vpadlých rovech volně stádo kráčí a od jednoho popěvek zní dítka, jež na proutek si váže lesní kvítka, teď nad skráň vzrostlá každému již spáči. Těch, kdo tu leží, není pamětníků, ni těch, jimž bylo bolno šlápnout na ně; jen šedý kříž v zem káceje se k straně rozpíná náruč k Bohu slitovníku. 133

JÁ TÉŽ PĚL...
JÁ též pěl mnohou píseň pravou, jak žijí v lidské pověsti, však ta mi táhla jenom hlavou, jak osykou kdy šepotavou večerní vítr šelestí. A zvučela mi v ňadrech, vzpjaté jak moře hučí v daleku, já nechal šumět vlny zlaté, co povídaly tisíckráte – vždy jednomu jen člověku. Pak jako v člun jsem used malý a dal se nésti v peřeje; a ty mne nesly, v mhavé dáli až přede mnou se otvíraly – snad sama ráje veřeje. [134] A bylo mi, jak led když jihne a jaro větvím šelestí, a vlaštovka se první mihne, a bylo mi, jak sen když tíhne, – a budíme se s bolestí.

JARO PŘIŠLO.
JARO přišlo jako v mžiku, jako z houští laňky skok, s rosou, květem na trávníku, s prchou, sluncem podle zvyku, s ptačím zpěvem, jak co rok; nedbá pranic na kritiku. Jaro přišlo, z ticha, z ticha, něžné slovo v něžný mžik; – neví nic, co lidská pýcha, lidská zlost a lidský ryk, jenom z hluboka tak dýchá. Dýchej, dýchej, jaro, na zem, my už jsme tě čekali, podlíška pod skalnatým srázem, brouk pod tmavým zimostrázem, pramen z hor, a z povzdálí mnohé srdce skřehlé mrazem. Dýchej, dýchej, v zmladlém křoví přitul ptáče k ptáčeti, zadýchej pod lidské krovy, 135 pověz také básníkovi, jak by lidem v podletí jara vždy byl posel nový. Dýchej v duši teple, slunně, a na horké čelo chlad, a kde které srdce stůně, vdechni mír v ty kalné tůně, a kdo se zlem v zápas pad, dechni po té dobra struně. A kde se nad drahou hlavou zavřela už země v klid, obetkej ji měkce travou, a od těch, kdo dál jdou vřavou, můžeš ji tam pozdravit.

PROBUZENÍ.
TO byla bludná holubička, jež přišla do mé samoty, já zaslechnul ji jednou z rána, když z pola otevřená víčka vlhnula slzou z dřímoty. Tak broukala a povídala, jak pohádku když pozlatí, já divil se to lidské štěstí jak divně tak a z nenadála se v lidské srdce navrátí. 136 Zda sním či bdím, já nedbal více, já sepjal ruce na hrudi, a bylo mi, jak v tmavém doubí když s houkáním se holubice den letní v ráno probudí.

PÍSEŇ.
CHCEŠ-LI být můj anděl strážný, chceš-li být? temnotou a světlem žití se mnou jít? Tam, kde nohu ostny raní bludných cest, chceš-li ty mne vlídnou rukou přes ně vést? Tam, kde pestré kvítí šatí luh i les, budeš se mnou v kytku vázat mák i vřes? A když na vše padne zimy chladný sníh, kéž pak najdu vše, co zašlo, v očích tvých! Na tvých prsou vše, co urval žití vír, – a v tvém věrném pousmání klid a smír. 137

OPAKUJ TO.
OPAKUJ to ještě jednou, že je dosud na úsvitě, než se zachvím zimou lednou, než mi ještě vlasy sšednou, opakuj to: „Miluji tě!“ Dosud růže neuvadly, dosud mnohá ještě v puku – a kdy byl bych anděl padlý, v jehož rukou všechny schřadly, rci: „Já tobě podám ruku!“

DÍK.
Nuž tedy dík za zlaté srdce tvoje, já hledím naň a ruka má se chví, jak plavec z bouřných vln když perlu vyloví a břehu blízko již, zpět klesá do příboje. Já o tebe se třesu, perlo moje, o ten tvůj svit, o ten tvůj dětský klid, a přec tak hluboko jsem musel pro tě jít, než moh jsem přitisknout tě v siré srdce svoje. Teď ke mně blíž! i ať se obzor chmouří, tys má; – a smrt až rozevře mou dlaň, jen rci, až naposled mou chladnou zlíbáš skráň: „Já vím to, pro mne rád že zahynul jsi v bouři.“ 138

TY TÉŽ.
TY též a ze srdce jsi milovala tou první láskou, jež se nevrátí, tak čistá, svatá, krásou neskonalá, že člověk rád ji žitím zaplatí. – Ty též jsi ztratila a navždy, bez naděje, ty též jsi přežila ten nejkrásnější sen; já viděl v oku tvém ta slza jak se chvěje: ten sen nebude nikdy zapomněn! A tak jsme sešli se, tak s duší štěstí prázdnou, to u květu, jak rostou v jeseni, my oba sáhli po něm rukou mraznou a ruce dotkly se v tom zachvění. Pojď sem, já na prsa ti připnu květ ten bílý, pojď sem, já vypláču se tvojí na hrudi, zde šťastni spolu budem ještě chvíli, a tam – sny zašlé, – vždyť se probudí!

PÍSEŇ.
JIŽ slunce úsvit zlativý na polštář padá sněživý i na tvou skráň – křepelka zmkla na poli a vlaštovka už šveholí, – milenko, vstaň! 139 Co příze v noci natkal Puk, co Mab vložila do tvých ruk, nech se to chvít, jen jak by z všech těch vzpomínek byl růžový spad’ lupínek v pavouka nit. S paprskem slunce nachový svez lupínek se růžový teď na tvou skráň – křepelka hlesla na poli, vlaštovka v hnízdě šveholí – milenko, vstaň!

V TIŠI.
Z tvých ňader dýchá pokoj a mír z tvých stinných řas – jen blíž mne přitiskni k sobě, ať věřím, že jsem šťasten zas! Jen dívej se, dívej tak dlouze, vždyť dlouhý byl to žal, ale tvůj úsměv naň padá, jak v mrak by úsvit dopadal. A v duši mé je tak jasno, a teplo a klid a lad, a v těch mých očích je vlhko, jak se to mohlo stát! – 140

DEŠŤOVÉ KRŮPĚJE.
NAD krajem vlhký závoj páry visí a v dáli nad ovrubou modrých hor se černo oblaků se zlatem slunce mísí, jež druhou stranou klesá za obzor. Je po bouři a vzduch je plný vůně; to voní květ, – i rozpukřelá zem, a na pahorku zlatém od výsluně stíráme chladnou rosu kudy jdem. O samotě keř stojí růže plané, je květu pln v své síle červnové, sem tam jen leží lístky opadané – na květu, na lístcích tkví kapky dešťové. My stáli tu tak dlouho; mlčky spjaty dlaň ve dlani, – déšť na vše napadlý! – mrak v daleku – a ten tvůj úsměv zlatý na mladý květ – i na ten uvadlý.

DVA ANDĚLÉ.
Z utichlé noci hles už nedopadá v utichlou síň; – ty spíš, má ženo mladá. K tvým hlavám našeho slét štěstí anděl s výše a ke mně vzpomínek přistoupil anděl tiše. Pod jeho pohledem krev bouřná žehne v skráni; jak do sna doslýchám tvé klidné oddychání. 141 Mně z mraků na čele skanula slza v řasy, ze slunečna tvých snů tvých na rtech úsměv hrá si. A teď se zašeřil a slza v líc se plíží, to chmurný anděl můj se k tvému loži blíží. Proč jsi se zachvěla? – proč já se usmál v muce? To ti dva andělé teď podali si ruce. 142

POESII.
OHNĚM i mrazem, jasem i tmou vcházela’s, vešla’s v duši mou; ať Ietěla’s nebem, ať snesla se v zem, já držel se za tvé řízy lem ve hvězdných výšinách, v propasti hlubinách, ať srdce pokrýval mi zlatý pel, či prach. Ohněm i mrazem, jasem i tmou já prošel životem pod perutí tvou – i ať to bylo už tak neb tak, ať úsměv mám na rtech, neb zakrývám zrak, v tom běhu šerých let, kde vše utuhne v led, ty zbyla jsi mi v srdci co perla naposled. Je to teď stárnoucí, skloněný strom, leč zbylo dost květů na stromě tom – ať z mízy je stvořil, neb z jíní tvůj dech, cítím přec v kořenech, ve větvích všech to tvoje dýchání, to slunné usmání, jež, i když vrhá stín, – stesk žití zaclání. [145]

ZLATÁ ŠLÉPĚJ.
S nebeské výše anděl slet, jak slétá papěrka sněhu, tak zvolna, tak zlehka na zemský svět: leč kam jen stoupil kročejí, zanechal zlatou šlépěji. Procitlo dítko ze zlatých snů, perutě bílé úsvitem dnu od kolébky jeho se vznesly; je marně v tu chvíli už hledal zrak, leč na rtech zbyl úsměv nebeský tak – a jeho rty ponejprv hlesly. V mrákotách bolu o vlhkou dlaň kdos bledou a zrytou opíral skráň, neb celý život byl svízel! – tu zdálo se mu, jako dech by rtů ucítil na svých rtech a s úsměvem jak vzhůru vzhled, jen na okně se pohnul květ, jak motýl byl by zmizel. Strmácen tělem, na duši, šel dělník ráno k dílu; to tisícové netuší, jak za zlatou jde šlépějí, kdo v duši vdech mu naději a v paž i srdce sílu. – A básník vyšel v kraje dum jak v moře beze vesla; tu slyšel jako křídel šum a myšlénky se hrnou k rtům a v klín mu píseň klesla. – 146 Svět ve svém boji, ve svém běhu, když anděl sletne v hluchý tlum, jen dí: „Hle, spadlo pírko sněhu!“ a přece každou kročejí jde zlatou jeho šlépějí!

PÍSEŇ.
V lupení ptáče zapělo, zda víš, čím se mu srdce zachvělo, zda víš? Co perlí se v listí zalesklo, zda víš? a po čem se ti tak zastesklo, zda víš? V tom listí ptáčat na tisíc, ty víš, těch rosných perlí tam ještě víc, ty víš. Pták jeden lístkem zachvěje, ty víš, a deštěm shrknou krůpěje, ty víš! Však po čem si ptáče zastesklo, zda víš? a proč se ti oko slzou zalesklo – ty víš! – 147

V MLHAVÉ TOUZE.
V mlhavé touze a ve zlatých snech jsem bloudil lesy a po ladech tak lehký, tak volný, jak ve vzduchu pták; leč v srdci, pták sladce mít nemohl tak! Paprslek slunce pad’ v lesní chlad, já musel se za ním vzhůru podívat tam k nebi vysoko, kde ani mrak, vždyť v duši mé bylo také tak! Té písně hluboké, co táhla skrz les! mé mhavé touhy s ní splynuly dnes, splynuly v píseň; snů zlatý pták s ní odlet domů, tam do oblak. –

NEDĚLE V PODJAŘÍ.
V slunečném svitu v šíři a v dáli dřímají pole, lesy a skály; nad ně se nebe sklání tak z ticha, jako když ptáče perutě šíří a na svém hnízdě v mechu a pýří hledí a dýchá. – 148 Modlitbo svatá, modlitbo tichá, jež v tomto mžiku v prsou mi dýchá, jak také nade mnou, dítětem zniku, nebesa z ticha perutě šíří, – dřímotnou tiší naplň mi duši, hřej tam a bydli; neleť mi k výši, jediným hlesem, který se slyší; nebe tě tuší pod svými křídly.

JARNÍ PÍSEŇ.
NA vlaštovičích perutích přilétlo jaro zpět, zrak blankytný, ret jeden smích a roucho jeden květ, zelené roucho jeden pestrý květ. „Vy zimní spáči z lůžka ven! já klepám na váš dům, já nesu každému váš sen a tisíc krásných dum, stotisíc krásných, pohádkových dum! 149 To, teď co slyšel’s, jásavý že slavičí byl zpěv? Ó, ne, to táhne z doubravy zpěv bledých lesních děv, můj zapěl zpěv i sbor těch lesních děv. A vám se, zimné myšlénky, s těch bledých nechce čel? zde! pro vše dobré, pomněnky, a to, co bolí, pel, pro vše, co bolí, rosou vlhký pel. Dnes v každém srdci postavím si z lučních květů trůn, a jako sníh je roztavím svou hudbou měkkých strun, divocesladkou hudbou měkkých strun. A celý svět svou skryje líc do šatu mého řas, jak stopí hejno vlaštovic se v nebes modrojas, v nebeský volný, čistý modrojas!“

RITORNELY.
NE, pane můj, vám škoda růže jedné, ji raděj’ zahodím zde vedle cesty –“ a srdce tluče: „Zdali přec ji zvedne?“ 150 „Ty černé oči, ach, kdo mne jich zbaví? matičko, matko, pomstěte mne přece, a rcete jim, ať vlídněji mne zdraví!“ „Mráz kosti láme, – nechoď ku okénku“ – „Já komůrku již, matko, zuvírala, což by můj milý dnes si počal venku?“ „Proč, matičko, ten slavík zpívá z jara?“ „Dceruško, na to’s příliš ještě mladá“ – „Což ptala bych se, kdybych byla stará?“ Po moři pluje loďka v tisíc mílí – „Což nebojíš se bouřlivé té vody? – Vezmi mne s sebou, plavče roztomilý!“ „Kdo manželství, ten řetězů prý ušel, a já bych chtěla řetízek jen malý, když pro nic víc, jak aspoň by mi slušel.“ Je pavouk, pavučina, muška slepá – a není láska jedno ani druhé a srdce jako muška v ní se třepá.

PÍSEŇ.
PŘES pole a luka vítr věje, lehounký vítr v slunce zář, a dýchá ti do obličeje a tvými vlasy na mou tvář. 151 Ty v dálku hledíš jako v snění, jak vítr táhne přes osení a s větrem letí stín a zář. – Přes pole a luka vítr věje a po mezích přes vlčí mák; po lístku lístek s větrem spěje, jen nehleď za ním smutno tak: Což zář a stín a žití změna! ty’s jarní květ – a do ruměna tě zlíbám vždy, jak vlčí mák.

PÍSEŇ.
TAK moře není hluboké, jak hluboká lidská je touha a přec mi z prsou zlovila perlu ta ruka tvá pouhá. A jest-Ii tou perlou píseň jen, neb láska, slza je pouhá: v těch tmavých prsou hlubinách pro tebe zrála tak z dlouha. – Teď ty ji nosíš na srdci a na prsa klesá ti hlava, vždyť zrála ti tak hluboko a je tak těžká a pravá. 152

SOCHA U LESA.
KRAJEM lesa světec stojí, na svět ven se dívá z chvojí, v sněhu, ledu hledí v luh na holou bědu. V bradě mráz a jíní v skráni, hrstku suchých proutků v dlani, vítr hvízdá do prázdného v loktech hnízda. Ale berla jediná je pravá, zmrzlá perla a jeho tvář smavá spokojeně jaro očekává. Šel jsem tady kolem něho, ale každý má dost svého – ale, svatý, jistě, jaro chtěl bych prožít na tvém místě! V stínu chvoje, úsměv v zraku, v loktech hnízdo pernatících ptáků, v ruce proutek v květ ženoucí lýče, u noh petrklíče. 153

DEN.
DEN mladý z hluboka se noci noří a rozpíná svá křídla purpurová, a světlé zraky stínem, jasem hoří. A éther chví se jeho pod kročejí a hvězdy blednou a den mladý jásá: „Jsem žití zdroj, mnou vše se věci dějí!“ A bílým jasem zastkvěly se skráně, a na zem shled’: „Co tobě nesu?“ pravil, a usmál se, a k očím přitisk’ dlaně. –

KRISTOVA HLAVA.
PŘI všem, co myslil a co vídal v snění, – neb v jeho čistém srdci našel místa svět celý ve svém velkém utrpení, – [155] tvář jediná bez poskvrny a čistá mu byla z toho světa ztraceného obrazem všeho: – tvář mroucího Krista. A byla tak jí plna duše jeho, že žitím srost s tou mukou božské hlavy, hledící naň z pod věnce trnového. I maloval; a obraz z půdy tmavy naň hleděl, jak jej v duši vídal dříve, tak plný běd, – leč záře božské slávy tam nebylo, to usmíření tklivé, jež osten smrti lomí, vítězící, a mrtvý prach ku záři vznáší živé. A mnohý den se zachmuřenou lící se díval na své nehotové dílo a stále zřel jen prach, – prach zmírající. A srdce prudčeji a prudčej’ bilo a hlava žehla stravujícím třeskem, až vše, krom Krista, v jednu tmu se slilo. A ze tmy té to náhle šlehlo bleskem a v líci, chmurné smrtném po zápasu, svit záře splynul s nekonečným steskem. Byl to jen tah, jen jeden pablesk jasu do moře temnoty, do stínu muky. – On ruku zved’, – teď vidí smír a spásu! – Tu smrt mu zvolna štětec vymkla z ruky. 156

PŮLNOČNÍ ZVONY.
KDYŽ v němou půlnoc lidé v spánku leží a strastiplná hruď oddychá volně, tu mluví spolu, duní zvony s věží. V dvanácti úderech si poví spolně běh lidských osudů, jak dole mijí: ten s jásotem a ten zas duní bolně. Teď ze hlav sterých věží zvony bijí; od věže k věži nocí táhnou tmavou, paměti zemřelých i těch, kdo žijí. „Já zazvonil dnes k svatbě hudbou hravou.“ „Já hranou zaduněl“ – a jiný hřímá: „Já krále uvítal dnes nad Vltavou!“ A jeden hučí rtoma kovovýma: – to velký zvon je u svatého Víta – „Ta stará sláva, jak tak pevně dřímá!“ Řad mrtvých králů dole rány čítá. –

K TRŮNU.
DVA jezdci, plát jak bylo vidět lunu zčernalým hvozdem, potkali se v zbroji. Kam cestou?“ dí, jak proti sobě stojí, A z obou úst to vzdorně zazní: „K trůnu!“ 157 A mečů třesk je slovům odpovědí; – v tom luna bleskla hloub do temnot lesa: „Ó, bratře!“ – jeden vzkřik’ a raněn klesá; – a druhý ztrnule mu ve tvář hledí. „Lžeš!“ – usmál se a oře bodnul k jetí; však ještě jednou pohled’ v němé líce. „Máš pravdu“, děl, – „tím překážel bys více.“ A v bok mu vrazil meč až k rukojeti!

1621. (K obrazu M. Aleše )
NÁMĚSTÍ pusté; pozdní noční stíny s prvního jitra šerem zápasíce, se srážejí od domů lomenice a těžce ulehají do hlubiny. Tou hluší jde jak poslední zvuk rány; neb těžkým šerem táhne to jak chvění, jež hluchnouc, tetelí se od lešení, kam tupě hledí domy s každé strany. Nad Týnským chrámem zoře úsvit prvý od hlubokosti nebes pruhem hoří, a věží dvé ční v nebes žhoucí zoři, jako dva prsty volající krví. – Stíny se kupí u lešení lemu, a nad ním, světlaje se v ranní šeři, pochmurné věže od kovových dveří schod vede k špalku, černě zastřenému. 158 A u sloupu, těch dveří na zámkoví zrak upírajíc, – stojí Smrť a čeká: v dlaň jednu hlava níž se k jílci smeká... a v druhé chví se věnec vavřínový.

TOČlČ.
NA čele pot a strhán v každém rysu stál na večer u tiskařského lisu; na paži, prsou chvěl se každý sval, vlas slepený, – tak stál a vrávoral, až na kolo se opřel, z pola pad’, jímž otočil dnes třicettisíckrát. Na chladný kov položil těžkou hlavu. – On tisk’ dnes lidem knihu pro zábavu; zrak na archy upírá nehnutě: jich šedesát vylétlo v minutě, on cítil jen, jak řeže každý v sluch a srdce ssebou béře na popruh. Sáh’ po jednom; byly to veršů řádky o lidském blahu, lásky hlahol sladký, o jarním větru, lesinou jak táh’, o ptačím zpěvu, slunci na nivách, a v duši mrak a sníh kdy padne v skráň, jak vše nám vrací jedna drahá dlaň. – Přes zachmuřenou líc se slza skrádá: „Ta pohádka, ach, jak se lehce skládá!“ – 159 Pak těžkou rukou přejel obočí a přes líc jak když úsměv poskočí, jeden ten arch když za ňadra si klad’: „Ta pohádka snad bude se mi zdát...“

U KLAVÍRU.
OD rána do večera sedí u klavíru a hraje skály, přechody a trylky a má-li prázdné od cvičení chvilky, studuje půltóny a časomíru. A po prstu prst druhý, pátý zvedá a cvičí zápěstí a cvičí klouby, a její zrak se zatím hloubí, hloubí, – neb, co jí rozum káže, cit jí nedá – na pultu ležícího do Chopina... A náhle útržek zní nokturny tak zápasící, divý, pochmurný – zas cvičení, – a klavír skřípá, sténá. A venku jaro je a plno kvítí a její hlava klesá unavena; – vždyť nemá ničehož a nemá věna a cvičí, hraje o to živobytí... 160

SMÍCH.
TAK perlivě jí úsměv se rtů zvonil, jak tisíc ptáků když se rozpěje, a my jsme byli, jak když zavěje přes klasy vítr, – tak nás všechny sklonil ten její smích. To děvče, Bůh ví jak to všechno bralo; nám každému se, že nás má rádo, zdálo, a ona jenom smála se, tak smála! Nic zlého jen si nemyslete o ní, to byl by hřích! Nám každému se do dnes stýská po ní, z nás do dnes každý ztich’, když vzpomene kdo na ten dětský smích, jímž zasmála se, a pak dokonala...

V CHYŠI.
PAPRSLEK hvězdný zapadnul do tiché chyše; byla to více zlatá nit, to chvějná stezka spíše, po které duše odchází zpět do nebeské výše. Tichounká jizba, bílý stůl, tam stín a bělo si hrají sem a hrají tam přes bílé, chladné čelo; 161 to spíš’ byl úbělový květ, než drobné dětské tělo. Vedle kdos dřímá u lože; je neodstláno; ji bol a bdění přemohly, jeť dokonáno! ale té prázdné náruče, až probudí se ráno! –

HVĚZDNÁ NOC.
NOC byla hvězdná, kraj byl mhavý, němý, tu a tam jen světlo kmitalo se v dáli, a jedno po druhém v hloub noci haslo; jen tam, v tom malém domku pod olšemi, jediné ještě chví se haluzemi – a to již tolik nocí tam se třáslo, již tolik nocí u lože tam stály smrť, život, smrť a boj a utrpení a žádná naděje, – žádné vykoupení! Obloha hluboká a siná, tmavá, a světlo hvězd tak měkce, vlhce padá na závoj mlh, jenž zemi obetkává tak zvolna, pokojně, – jak mír se vkrádá tam, kde se trpělo a dotrpělo. – Jde k půlnoci... Teď v olšinách se stmělo. 162

FIALY.
DUBNOVÉ jitro vlhké a šedé dláždění mokrým odrazem leští, na rohu ulice v drobounkém dešti, na ruce drobounké děťátko bledé, talířek fialek na druhé dlani, stojí tu žena opřena k hrani. Kdo by jí neviděl, když kráčí kolem, kdo by si nekoupil kytičku fial? – na děcko s úsměvem, na matku s bolem pohlédne, líto mu, kvítku že přijal – Fialy, fialy, – květ jarní v lese! – jak do vás dívá se to dítě bledé, němé tak, smutné tak – a zimou se třese.

BLUDNÝ RYTÍŘ.
ČTYŘI hradby, smutny, holy, bělají se v širém poli; kolem velká cesta vede – měsícové světlo bledé rozlévá se na topoly v čtyřech koutech; dlouhé stíny padají na rovy hlíny, na desky a kříže v řadě. Z dáli cestou, hluchem polí, zazněl hlas, jak na úpadě: 163 „Daleko-Ii, daleko-li?!“ – Jel tak asi mnohou míli; a hlas zněl, že na topoli každý list se zachvěl bílý. Zmužile! – je blízko k cíli!

MNICH.
V legendu svatých, z rána od svitání až k večeru, kdy k modlení se zvoní, ta bledá líc se k pergamenu sklání. Za črtou črtu maluje on do ní ty drobné obrazy, před nimiž věky, ač vírou chabé, vlhké zraky cloní. A lidské pitvory a ďáblů skřeky a světců k nebi pohled vážně jasný je vidět zde; – a je to štětec měkký, jímž malován ten každý oblak řásný a každá tvář; – ba nebeského jitra i v ďábla chmurnou líc pad’ odlesk spasný. Vše měří váha hlubokého nitra a smutku víc-li někde v zemském zjevu, hned jinde úsměv praví: „Doufej! – Zítra!“ A tak tu všechno plno jasu, zpěvu, že myslím si, jak dívám se v tu knihu, jak okénkem skrz rosou vlhkou révu 164 se chvělo slunce v zlatoskvoucím mihu a ptačí zpěv v tu tichou zvučel celi; a on jak vše, by žití zmírnil tíhu, to sloučil v obraz, třeba neumělý, leč velký v tom, že vše do něho vložil, čím k Bohu jdem’, co od Něho nás dělí! – Co všechno asi mnich ten dříve prožil. 165

PETR ZVONÍK.
ŽE beztoho tě obec musí živit a nemá zaměstnání pro mrzáky a přec ti nikdo nechce vlasu zkřivit, ač ten tvůj původ je tak všelijaký, tož zvoníkem nám budeš ode dneška a za to, ač to práce není těžká, ten snídani, ten večer dá ti stravu, a o polednách, komu něco zbude. A zůstávat tam budeš podle splavu, kde chalupa je pro obecní chudé; a ničemů že takých u nás málo, jako jsi ty a nebožtík byl táta, tož samotnému dlouho ti ta chata ku blaženému sloužiž kralování, jak za táty se vám tam kralovalo. A za to budeš zvonit na klekání ráno a večer, vždycky v pravý čas jak táta tvůj, a hodinky a hranu [167] a na kroupy, když půjdou v naši stranu, a každou slotu, od níž nás Bůh spas! „I abys dobře začal, začni hned! – tvůj táta v žití divoce si ved’, teď je s ním konec. – Zvoň! ať průvod hne se, beztoho obec těžko dost to nese, že taký člověk uložit má kosti, kde my budeme ležet do věčnosti. Však, ať si někdo mrtvé učí spát! A on byl přec jen dobrý kamarád dokud byl mlád, a ona ještě živa –“ A Petr jenom, vytřeštěné zraky, se na rakev a na rychtáře dívá a opakuje: „Půjdou v naši stranu, klekání ráno, večer v pravý čas, a zvonit hodinku a zvonit hranu a zvonit tátovi –“ a chytil za provaz: „Vám všechněm taky...“ *** Zůstával Petr v chatě pod splavem rok, zase rok a z jara, v zimě, v létě a chodil ke všem v čase nepravém, jen zavčas těm, kdo skončili v tom světě; a že byl srdcem chor, sláb na rozumu, naslouchal jenom tomu vody šumu, jak od rybníka padal v roklinu; 168 a tak se stali nerozlučně druhy a nemohli se nechat hodinu a druha druh provázel podél struhy, když Petr dolů chodil v dědinu, jež v hloubi sedla jako v hnízdě stála. A nade vsí se výše vypínala hromada jílu, pozarostlá travou a na ní červenal se velký kříž a Spasitel dotýkal rukou pravou se vidlice, kde zavěšen byl zvon, jenž srdcem jak by hleděl v každou chyš. A byli druhy Petr, splav a on. A přišlo jaro s kytkami a ptáky, a v rybníku se všechno zalesklo, a všemu po něčem se zastesklo, po družce ptáku, po květině včele, po trávě skále, všemu, co má v těle srdce, i nemá – a Petrovi taky. A bylo to po velkonočním hodě a nebe bylo zakaleno, rmutno, v horách tál sníh a Petrovi tak smutno naslouchat vodě, pořád jen té vodě. I chýlilo se večer k soumraku a bylo čas jít zvonit na klekání, a Petr měl až vlhko ve zraku, a zdálo se mu, i to vody lkání že dnes je větší, nežli jindy bývá. A s nebe déšť se spouštěl sychravý; i šel dnes do vsi jako mrákavý a myslel si, jak se tak brzo stmívá. 169 A ode vsi zněl výskot junáků a pod každou byl náspí houfec lidí a on, jak je tam v hlučném smíchu vidí, se přidruží k nim plný rozpaků a nesměle se dívá na veselí jak někdo, jehož od nich propast dělí. A přistoup’ kluk, – nic nebylo to více! – a za hlučného tlupy chechtání děl: „Nezvonil jsi ještě klekání, jdi, odzvoň! – a pak vari, zase domů! jdi zatačitzatančit si s mámou na rybníce, chodí tam kolem, ač již dávno tomu, co skočila tam sama –“ „Poběhlice!“ dodala kmotra stojíc podle kluka. A Petr šel a zavěsil se k zvonu a zdáIo se mu, Spasitel že v skonu naň mrká tmou, a že se mu chví ruka. A deštěm, tmou, přes kameny a suky, úpadem, střemhlav, vrávorem a srázem a horečný a zas jektaje mrazem, před sebou stále prst Kristovy ruky, a v uších vody šum, jež chvílemi prudčeji zakloktala kleče svazem, ubíhal Petr, až se jedním rázem jak mrtev skácel v chatě na zemi. A teď měl sen: – V ráz jeden, druhý, třetí to napřed cvinklo sklenných do oken, jak s hory protější když útrž sletí; pak zalomcovalo to stěžejí, 170 jak když se vítr opře, – prudčeji pak na ráz ráz do drobivého zdiva; pak ranou, pod níž chalupa se kývá – a někdo tmavým oknem v síň se dívá a rukou vzhůru pokyvuje ven; teď jako žárem nebe zahořívá a venku Smrť to stojí u oken a volá: „Petře, zvoň! je Soudný den!“ A Petr jde; – a Smrť se v tomto mžiku shroutila v prach a prach kam větrem hnán, zem, vzduch i vody byly plny ryku a z mrtvých vstávalo vše, co kdy žilo. A teď se náhle nebe rozpoltilo a velký anděl dolů na zem letí a v ruce drží velkou borovici, jež přes nebe se klátí jako metla z východu v západ – a ta nebes světla stkví se a tmí skrz suky šlehající; a šourem, od východu k západu ten anděl smetá v jednu hromadu co ožilo, jak vítr prach a smetí. A volá: „Petře, zvoň!“ – a Petr zvoní. A zvonem je ta celá obloha, a shaslé slunce srdcem bije do ní, a pod hromovým každým nárazem sesrší hvězdy s nebes klenutí. A on tu stojí jako mátoha a na všechno se dívá bez hnutí. A dívá se po všechněch hřbitovech, jak lidé ven se derou v příkrovech a za sebou je vlekou k tomu soudu a chtějí strhnout je, – neb lepí k oudu 171 se mnohý železo jak řežavé – a jsou to cáry sdrané, špinavé a cetky s nich jak sněhu chumelice spadají dolů; – a on hledí jen, jak v divokém to skřeku vše se honí a trhá příkrovy; – a zvoní, zvoní. A anděl volá: „Zvoň!“ Hle, tam se kloní vždy níže v zem i jejich údolí; tam lomí se ty čtyři topoly a všechny hroby jsou už rozevřeny; jen ve štěrku tam u hřbitovní stěny se svírá jeden, drží za rubáš – a jeden mrtvý zápasí tam v něm, chtě utrhnout se, nesvěcená zem však drží jej, – on znov’ se zvedá, klesá a anděl volá: „Zvoň!“ a Petr plesá, že zavřena má ku hřbitovu vrátka. „Zvoň, Petře, zvoň!“ – A Petr pustí zvon: To byla jeho matka. A Petr probudil se v těžký ston – a kolem tma a venku hukot vod a dveřmi se to valí jeden brod a venku potok volá: „PetřePetře, pojď!“ A Petr proudem potácí se k splavu. Je Soudný den! Zvoň, Petře, zvoň! – a ruce se chytly stavidla. – Zvoň matce hrany! V tom protrhaly vody hráz a prudce jak slabé, vetché pýří, bez obrany, v dol odnášely dítě k vesnici. 172 Teď zvonice se černá blíž a blíž a v smrtném zápasu chyť černý kříž – a vyděšeně upřel k němu zraky: – a pustil jej! – a chyť se zvonice. Zvoň, Petře, matce! – „A nám všechněm taky...“ A zvonek zařinčel a zapotácel se v dol a s Petrem v temnotě se ztrácel.