U OBRAZU DÍTĚTE.

U OBRAZU DÍTĚTE.
TY na obraze usmívavé dítě s tou růžnou tváří, jasně modrým okem, jak často rok již zaměnil se s rokem, než zraky moje opět spatřily tě! Ty dítě mé, jak jsme se rozloučili a po letech se opět shledáváme: ty usmíváš se ještě,– vždy to samé, však oči mé se pláči naučily. A srdce bolí, vzpomenu-li na to, jak tisk’ jsem rty k té desce skleněné a nyní, chvíle tato? Ó, chladím jen své čelo plamenné. Můj příteli, již nejsem, co jsem býval, již děcko ne, co bratrem tebe zvalo, a k tobě hravé ručky rozpínalo, již zvadly sny, jež s tebou kdy jsem sníval; 50 a líto mi těch mladých, dětských let, a líto mi, že v světě žádný květ, jejž neoderval života by příval. Já sestárnul, viď, malý příteli, a divíš se, že to tvůj kamarád? Však ze srdce ti odpouštím to rád, vždyť jiní také pozapomněli, co živi jsou a ty’s jen obraz kusý. Leč přec-li jich a tebe vzpomenu si, tu cítím bolem srdce usedat. Jich, mužem dost že být mi možno není, jenž bez bolu by nes to zapomnění, a tebe zas, že času přeletem mi nelze myslí zůstat dítětem. Proč budí člověk z krásného se snění, proč z temnoty, jež jemu světlem září, v ten zásvit náš, kde teprv znát co tmění a tělo oslábnout-li musí v stáří, proč duši aspoň nelze uchovat tak věčně mladou, dětinnou a svěží? A to když bylo člověku dát s těží, proč neumírá, dokud ještě mlád, než na sny luzné sněhu napadne, než bujná mysl v ledy uchladne? Proč člověk dél než oheň duše žije a s poslední hned jiskrou nezmírá, jež vypryskne těch temnot do čira: než sevšední a vše se v tupost slije? – Či náhradou života tisícletí, v němž rychleji už srdce nezabije, za jednu myšlenku, jež mozkem letí, za jeden sen, v nějž prach nám nezasáhá, 51 za pocit jen nezpytvaného blaha, za jeden úsměv, jednu slzu dětí? Nač popele, když jiskra v něm dohárá, – či život životem, když duše stará? Však marně, marně, – všechno, všechno hyne a vše ač rád by člověk uchoval, než čeho zví, je vše, i srdce jiné. Můj příteli, já mnoho pochoval a zbylo mi jen trpké vzpomínání na to, co bylo a co nyní je; a loďka-li se plavci rozbije, kdo zazlí mu, že hyne u zoufání? – Slyš, dítě mé, já trpěl velmi mnoho, než stala se, čím teď je duše moje; leč neviň, jako jiní mne jen z toho, vždyť také já se nerad spouštěl ráje, vždyť každý nerad ve propast se kácí; když ale hvězda po hvězdě se ztrácí a mraky jdou, kdo diví se, že tma je? Mé hvězdy shasly mou i jiných prací. Šel v svět jsem hledat, co mi odlákal, přes dálné moře loďka moje hnána, do vln jsem hleděl s večera i rána; leč ptej se plavce, třeba vyplakal si oči marnou touhou ze dne ke dnu, zda za tisíc těch perlí voda slaná mu vydá stonulou tam perlu jednu? A ptej se toho, kdo se v poušť uchýlil, zda vše nerovnal k svému životu a neviděl jen samou pustotu, třeba mu jiní děli: Ty’s se mýlil! A ptej se mne, zdaž léta mi a míle to vrátily, co jedna vzala chvíle? – 52 A ptej se mne, proč, co mi ještě zbývá, té choré duši nepostačí k míru? Kde jedna hvězda do noci se dívá, tam víc jen kolem vidět ve tmu čiru. A kol mé duše, příteli, je temně a děsí mne, že temněj ještě bude. Co říkáš tomu? Usmíváš se jemně. Nuž, směj se, směj,– já hledím, – noc je všude a hlava klesá v závratném tom víru.