NA PODHRADÍ.

NA PODHRADÍ.
JAK luňák na house, tak hrad váš s šedé skály se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý. Jak mezi chalupí a hradem potok běží, tak mezi mnou a vámi propast leží. Jen já když nahoru a vy hledíte dolů, pohledy plné záští potkají se spolu. 181 Je stár ten hrad, však starší je ta skála a dřív než hrad tu naše chalup stála. Po synu otec dědil řeč a víru, vy svlékali jste se jak plémě štírů. A jako smrt a nákazy a hlízy, tak protivna mi vaše krev je cizí! *** Jste hodný, pane hrabě, z nové školy, – za úrok teď můžem zmírat klidně, váš správce kdys nám z hladu pomoh’ vlídně, a za úrok teď můžem zmírat klidně. A sedlák, – vždyť to víte, jak to bere, když praskne lán, ať všechno ďábel spere! však – pane hrabě, dejte si to říci – jste Achab Nathanově na vinici! A jedete-li kolem s dvěma páry, jak uhněten a shrben sedlák starý za vaši mzdu, na svém se poli moří, váš ret se ku pozdravu nepokoří, jen vaše fena po sedláku skočí a po vás – záští blesk z pod sedlákových očí. *** Jak luňák na house, tak hrad váš s šedé skály se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý. Dnes večerem, ku zámecké vám bráně přiletěl tryskem kočár nečekaně; 182 pak vzhůru doktor šel a naši kněží, a řeklo se, že mladý hrabě leží, cos o souboji mluvilo se skrytě, – pak, že dnes v noci zemře vaše dítě! Tu před sebou jsem viděl svého syna, jejž za zdí kryje nesvěcená hlína: váš syn znal jej – i ji!... vy víte, jak to bylo, co o život mé dítě připravilo, mé zdravé, dobré, trpělivé dítě – – Nu, byl můj syn – a bylo na úsvitě, než z upomínek zamhouřil jsem oči. Noc byla jasná, hradu po úbočí měsíčný svit se níž a níže skrádal, až plně do vašeho okna padal. Já vyšel ven a used’ na svém prahu a přemýšlel o svého syna vrahu; – tu pohnulo se vaše okno slabě, a u okna jste vy stál, pane hrabě! Noc byla tichá, měsíc v plné záři, a mně neušel rys na vaší tváři, ni cuknutí, ni křečovité chvění – mně za tu rozkoš bylo do modlení! Tak, pane hrabě, nebyli jsme zvykli vás nikdy vídat! – nikdy nevykřikly tak vaše rty, jak teď do hluché noci: „Spěj, Bože, jedinému děcku ku pomoci!“ Ó, pane hrabě, Bůh byl stejně blízký vám na hradu i mně zde chlapu z vísky! a od Něho, když také pána bolí, se milost nekoupí jak od nás polí, 183 a před Ním, hrabě, je to všechno stejno, ty vaše rody, i to naše hejno! – – Aj tak, – já viděl vaše siné líce; dnes méně nejsme oba, ani více, než otcové – Nuž, s umíráčkem z rána já pomodlím se za mladého pána! – –