ZLATÝ PTÁK.

ZLATÝ PTÁK. Bed. Fridovi.
KRAJ smuten byl a šer a tich a bez hlesu, jak u mrtvých jen bývá na hřbitovu; zrak lidský už jen k zemi tíh’, na lidských ústech zemřel smích a v každém srdci, kolik jich, vězela tíže kovu. To byla zem jak ze světa, jak Bohem samým prokleta a v nenávisti lidí; luh zpráhlý, haluz bezkvětá, žeň prázdná, oseň nesetá, a kde ji zeleň proplétá, ni dravec nezaslídí. A bídný byl té země lid, a ve své bídě položit už neměl kam své skráně; neb z jeho prsou vymřel cit, a nemoh’ žít a nemoh’ mřít a bylo, jak by v čelo vryt mu znak byl kletby Páně. Tu, neznat odkud, neznat jak, v tu zem přiletěl zlatý pták; v snět suchou used’ letem, a sotva se jí dotknul tak, údivem žasnul každý zrak, neb větev, – už to nejinak, – se obalila květem. 210 A sotva tak, pták letěl dál – a luh i sad se zelenal pod křídel jeho jasem, i bylo, jak by sníh byl stál, jak vzduch by jarem oddychal, a země, kudy pospíchal, se probouzela žasem. A větší div, a větší žas: neb ve plod květ a setba v klas tou dozrávaly chvílí; neb křídlem pták jak mávnul, v ráz kouzelný bylo slyšet hlas: – to jeho zpěvem bylo as, že zázraky ty byly! Neb zněl ten zpěv jak větru šum skrz chrámy, které padly v rum, zněl žalozpěv jak táhlý – a zase zněl skrz mračno dum, jak píseň hromná vítězům se z bouřných prsou hrne k rtům, – a lidé k srdci sáhli! I bylo, jak se trhá led; krev vracela se k srdci zpět a tepny žehly vznětem, a ponejprv za tolik let zas vztyčil hlavu, kdo byl klet, a strnulý a slepý hled se rozhlédnul zas světem. A potom slunce zakmitlo a na rtech lidských zachytlo už úsměv, jiskru zrakem, 211 a kam tou jiskrou zasvitlo, to v paži bleskem zalítlo, a děli: „To vše procitlo jen kouzelným tím ptákem!“ A pravili: „To divná věc, zde krákával jen krkavec, – toť kouzelná je zkazka!“ Však ptáka nepoznali přec, až povstal někde starý Zřec: „Aby tak byla na konec to k tomu kraji láska!“ I děli: „Vystavíme chrám, zlatého ptáka dáme tam za vše ty velké divy; neb je ten pták jak Bůh je sám, on život vdechnul mrtvolám, a z konců světa přijdou k nám se divit, že jsme živi!“ A za soumraku vyšli pak, kde na temeni hory pták své zlaté sny si spřádal, a v hloubi nebes nořil zrak a slouchal k hvězdám, zrovna jak by jejich mluvu slyšel, – však byl chycen, než se nadál. A v městě brány dokořán a tisícové u těch bran na každé stezce, dráze, 212 a byl tu každý, žebrák, pán a lidé ze všech země stran a dí: „Ten pták nám Bohem dán, teď na vždy bude blaze!“ Však mnohý už se hádal z řad, proč ptáku chrámy budovat! a jiné spory vedli. Tu z dálky zřít se posla hnát a přicválal jim zvěstovat, že honce cestou napad’ hlad a zlaté ptáče snědli. – Ten kraj, ta země a ten lid, jak vzdálen ještě Hesperid, – kde zlaté plody zrají! A nemá-li kdo v sobě cit tu prostou báji pochopit, dál můžeš jíst, dál můžeš pít, však běda, běda kraji!