KOLEDA.

KOLEDA.
SOTVA se ráno rozbřesklo, ba ještě za soumraku to zajásalo, zastesklo, jak hejno zimních ptáků. „Šťastné a veselé vánoce...!“ ty ještě hovíš si v pýří: sotva jednoho odbudeš, zas koledují čtyři! Pak si to nějak rozmyslíš, a hledíš na náměstí: „Nuž, koledníci, pojďte sem, – i jinde Bůh dej štěstí!“ Jest jich, jak drůbeži zasypeš do sněhového pýří: kde jedno padne zrnéčko tam po něm zobnou čtyři. A jdou od domu ku domu až ku starému Židu: jak tam, já shlednul málo kde tak poctivější bídu. Rozbitou chalup má ten Žid, a říkají mu Lánský – stůl u našeho podruha je proti jeho panský. „Šťastné a veselé vánoce!“ jsou právě u snídaní: 299 Žid vrba, žena suchý list, a oba urousaní. „Šťastné a veselé vánoce!“ Žid mručí cos o věře, – však židovka ruku prostrčí, než zavře zas ty dvéře. Aj, brachu! – my jsme křesťané a ty jsi židem, – Žide! a jiní lidé nejsou nic, – a my jsme oba lidé! A jedna je ta koleda! – jen jinými že slovy. Ty’s neměl veselé vánoce, měj veselý rok nový!