KOLEDA.
SOTVA se ráno rozbřesklo,
ba ještě za soumraku
to zajásalo, zastesklo,
jak hejno zimních ptáků.
„Šťastné a veselé vánoce...!“
ty ještě hovíš si v pýří:
sotva jednoho odbudeš,
zas koledují čtyři!
Pak si to nějak rozmyslíš,
a hledíš na náměstí:
„Nuž, koledníci, pojďte sem,
– i jinde Bůh dej štěstí!“
Jest jich, jak drůbeži zasypeš
do sněhového pýří:
kde jedno padne zrnéčko
tam po něm zobnou čtyři.
A jdou od domu ku domu
až ku starému Židu:
jak tam, já shlednul málo kde
tak poctivější bídu.
Rozbitou chalup má ten Žid,
a říkají mu Lánský –
stůl u našeho podruha
je proti jeho panský.
„Šťastné a veselé vánoce!“
jsou právě u snídaní:
299
Žid vrba, žena suchý list,
a oba urousaní.
„Šťastné a veselé vánoce!“
Žid mručí cos o věře,
– však židovka ruku prostrčí,
než zavře zas ty dvéře.
Aj, brachu! – my jsme křesťané
a ty jsi židem, – Žide!
a jiní lidé nejsou nic,
– a my jsme oba lidé!
A jedna je ta koleda! –
jen jinými že slovy.
Ty’s neměl veselé vánoce,
měj veselý rok nový!