BÁSNÍK A SVĚT.

Josef Václav Sládek

BÁSNÍK A SVĚT. Juliu Zeyerovi.
I.
VÍC procítil jsem, než jsem pěl: jeť píseň opravdivá jen jiskra, která vyšlehne, a plamen v duši zbývá. A básník, jak své radosti v něm taví a své žaly, jest bohatší než země král, – když srdce schází králi! On pokladů má v srdci svém, jak v kouzelném kdes hradu, že nenašli jich v Indii, ba ani v Eldoradu. Je shledal v žití výšinách i v smrti tmavém lůně; – však nedosáhne norec sám až do nejhlubší tůně. Tam skryta perla nejdražší jest v korálovém kvítí, on tuší ji, on vidí ji, však nemůže ji vzíti. On, norec, rukou krvavou i někdy se jí chopí, však než ji vznese na povrchpovrch, mu zmizí beze stopy. 321 Vy v zemi šachty kopejte až tam, kde není větru, a básník ještě pod vámi vždy o tisíc je metrů. A on zas, kovkop ve skále, jenž slouchá noční tiší, byť nejhloub’ se byl prokopal, vždy dále skřítka slyší! A báseňbáseň, to je pohádka jak poslouchána dítkem, a básník zlato zahodí, – jen dále za tím skřítkem! A lidé perly seberou i zlato, jak tu vzplálo, a pěvci, jenž je vykopal, to stále, stále málo. A co mu za to můž’ dát svět? a dí-Ii: „Vše ti snesu!“, on za to třpytnou perličku by nedal v rudém vřesu. Až ucelí se, utuhnou, on hrstí hodí je světu, – leč nejkrásnější zůstala v nejhlubším kalíšku květu. Rozhodí perel na tisíc z duše a z oka co rosy – však proto přece nemněte, že o almužnu prosí. 322 To žebrák není u domu; on sám je, který dává, a věřte, v chvíli pravdivé že cetkou mu i sláva. On sedí zlatém na prahu, co má, to musí dáti, a béře jenom, za stejné když stejným zas se platí. Za úsměv úsměv, za slzu zas mužnou slzu v oku, za hloubku hloub a za proud proud v tom žití dravém toku. A ten, kdo nemůž’ hvězdou být, on přece svítí v šeři, byť jenom jako světluška, jež zakmitne se v keři. Byť tomu, sám kdo kráčí tmou, jen na cestu se kmitla, byť jako rosná krůpěje jen v řasách se mu chytla. Byť jen se kmit’, byť zůstal skvít se jak ta dráha mléčná: svým jménem pěvec jest jen zvuk, – však píseň, ta je věčná! 323 II.
Co pěvci jsou vaše rozbroje, záští a vaše války? to prázdný hon, – on naslouchá tajemným hlasům z dálky. Co zem, co váš mu malý svět? – on bloudí ve hvězdném tému, pel zlatý s křídel andělů do dlaní padá jemu. A jak tak v oku nebesa a v srdci vesmír má celý, tu vaše řeč a lopota mu jsou jak v oulu včely. On jako děti vodí vás, všude, pomalu, v spěchu; když měkce jdete, nevíte, kdo cestu ustlal vám v mechu. On jako muže vodí vás v práci – a krvavé pole; vy nevíte, kdo první střás’ okovy od nevole! On vodí krále, žebráky, jak byli, jsou v tu dobu, on k slávě vodí národy – a stojí na jich hrobu. On vašim srdcím dává směr, on řídí vaše vědy: 324 i v Newtonu šel Newton jen Newtonu básníku v sledy! Co v cifrách končí záhadou, on písmem nebe si vysní; – však přijďte mu tak na mžik jen s upřímnou, lehounkou písní,písní. Jen tak s tím malým popěvkem jak srdce někde ho snilo, když bylo štěstím vršité, anebo ve smutku bylo; – Přijďte mu s prostým příběhem, jenž mluven prostými slovy, jak puklo srdce někomu, aniž se kdo o tom doví; Přijďte mu s vlasem šedivým na zralém ku hrobu klasu, po mladém zašlém životě s kadeří zlatého vlasu; Přijďte mu s úsměvem dítěte, s křivdou a žebráka steskem, – – a s hvězdnaté své výšiny on dolů sražen jak bleskem! Ten lidský bol, ten lidský stesk, ten zápas neskonalý, – jak proti němu ve svých snech – ten básník jest tak malý! 325 III.
A přece zas vás pozvedá z hlubin mrákotné tísně až k nebesům, až za nebe křídlem lehounké písně. Co byli byste bez něho, – co on by bez vás byl v světě? vy tělem, on je perutí, a spolu orlem jste v letě. Co v srdci dávno vyznělo, co sen už nevrací v noci, to vzkřísit zas a oživit je v básníkově moci. On hvězdný kmit v svém srdci chyt’, – jdou mraky před ním honem; on v srdce vaše udeří, pohřebním, svatebním zvonem. Přes hroby dávno zapadlé, jak spíte, vichřice kvílí; – v tom svistne mech a cinkne plech a mrtví jak by vám žili! Ti mrtví dávno pohřbení, ti druzi vašeho mládí – – vy smrti jste se děsili, a teď byste umřeli rádi! Siro je tady ve světě, tam nebude svět sirý? – 326 – básník k vám slovem přistoupí a sklene most vám víry! Ve vaši slast, ve vaši strast, ve vaší siroty muky on víru seje lidskosti, – a vy své věrouky. Po jedné druhá z vašich věr z Bohů dělá si bůžky, – však básník je všechny provléká nitkou perlové stužky. Po perli perla opadá, navléká perla se nová, však v jedno pojí všechny je ta prostá lidskosti slova. Z objetí jejich vyšinout nemohou světů se osy, a je v nich lesk a je v nich stesk, jak večer v krůpěji rosy. Ta zatmí se, ta zastkví se, – a pablesk, vřelý či chladný, zdaž zemí vpit, či k hvězdám kmit’, – cos tuší, – však neví žádný! 327

Básně v knize Spisy básnické 1: