NA HROBECH INDIANSKÝCH.

NA HROBECH INDIANSKÝCH.
ZEM svobodná a přec tu bezpráví, jak děsnějšího neviděly světy: zmar každý krok a zločin krvavý, a každý hles vítězné oslavy skřek divoký, jejž neznal barbar ani na zříceninách Říma před sta lety. Když na vaši si tyran stoupá šíji a do prachu vás šlape poroby, tu ku poplachu všechny zvony bijí; když divoch padlých tančí nad hroby, těch, co mu v hrdlo sami tiskli nůž, tu divokou je šelmou rudý muž a děti strašíte tou komedií. Však tento lid, jenž tisk’ vás v náručí, když po kapkách se krve umučí a v srdce družné, prosté, otevřené se jako v posměch olova kus vžene, ba na jeho když hrobech prokletá vítězná píseň huronské víc hýká – toť do pralesů vnikla osvěta a přec-li kdo, že bezpráví to, říká, to ,lichý útlocit“, to „romantika“! Leč budu psát, však lichými ne slovy, vždyť viděl jsem tu zem jak čárný ráj, s jezery modrými, že azurový můž’ s nimi závodit jen nebes kraj; a v bezdnu těch se tmavé lesy třpytí a táhnou v dál, že vrcholný ten lán, když slunce zář se po něm rozesvítí, jest jako rozvlněný ocean; 21 a ptáče každém suku na širokém a zpěv se mísí v každý větru dech, a z křoví srna velkým zírá okem, a nohou jako struna tepe mech. A z pod větviny dlouhé, tmavostinné se řeky proudí čisté, křišťálové, jak slza když se z pod obočí řine. A vodopády barvě ve duhové se stříbrnými pásmy v rokle lijí a v květy lučí perly démantové a plní lesy šumnou melodií. A prerie, ty dálné, bezměrné, s tím pestrem květů plných vůně, svitu a rosy, – diamantů v malachitu, – a toto vše, ta krása neobsáhlá, co z ní je tam, kam vaše ruka sáhla? Kde wigvam stál, se táhnou do šira a líhnou vaše města jako houby, a v lesích pádná houká sekyra a množí denně vaše dílo zhouby, a z lesů plot prerii rozřeže a po jezerech letí parní šrouby a roznášejí vaše loupeže. Ba všechno, vše jste sobě osvojili a k otroctví si skladli pod nohy, z vás každý svou zve tu neb onu míli, kde díl má země té syn ubohý? Kde osvěta, „jež dána temnot robu?“ Jej vyštvali jste odtud jako laň, že nemá místa pro své hlavy mdlobu, jej „rukou vlídnou“ odvádíte k hrobu a příští rok jej vyštve vaše zbraň 22 to pro dolar; ten klet buď, o něj prací když jedno lidské srdce dokrvácí. Kde osvěta? tak ptám se ještě jednou. Já viděl lid ten před vašimi domy, jak s žebrákovou čekal tváří bědnou a marně čekal, ven až po něm shlednou a hodí drobet spadlý pod stoly: a div že srdce při tom nepuklo mi: syn země té, žebrácké o holi! Volnost jste sobě zbudovali tady, evropský otrok zdání o ní nemá, však střísněnu ji krví vidím všady dnes, v minulu – a budoucnost je němá. A buďte volni, všeho ze světa že z prachu k vám zřít budou otroci a svítiž vám ta vaše osvěta jak nové slunce tmavé do noci a stavte všemu, co je lidské, trony, že řekne rozum: „Spasili jste nás,“ či srdce lidské nebude se vás též jednou ptát: „Kde padlé miliony? Kde Abela jsi nechal, Kaine, vrahu?“ Kdo za vás odpoví v tom vašem blahu, kdo ze světlé té záře kolem hlavy vás rudého paprsku hanby zbaví? 23