NEZDARA.

NEZDARA.
POD sivým bukem v pralesové houšti v bořivé zemi jáma zapadlá; spleť kořenů jak mříž se do ní spouští a mech a ostružina uvadlá se klenou tu jak víko nad truhlou. „Bohdejž už dopadlo,“ děl druh můj starý, „a jasan vryl se v půdu utuhlou a nepustil, co dole chytí v spáry před soudným dnem!“ Pak drsně: „Brachu vari!“ „„Co jest?““ – A on jen vlek’ mne z huštiny, až stanuli jsme lesa na pokraji. Pak děl: „Věc proklatou ta houšť zde tají a k pochopení, mním, jste ještě mladý, co skrvavené značí šediny.“ „„A dál?““ – „Já nic, jen jediný muž tady by směl vám vyprávět tu příhodu, to jest, když chtěl by mít se k odchodu tam, kde už ani zmije nevděku znov’ nemůž zabit srdce v člověku. Však starý muž je dosud jako buk, jejž vidíte tam u té farmy čnět, ač byl mu hrom už střískal mnohou snět a mnohou schromil nezvedený kluk“ 15 Zimní večer; sníh se jen chumelí a bělá tam, kde stojí u lesa farma osamělá. Sníh se kupí u vrátek, u oken a prahu; nikdo – z blízka, z daleka nenajde sem dráhu. Na okénku zamrzlém stín a zář se mění; v jizbě smutno, ticho tak, jako po vymření. U ohniště stařena ruce v klínu svírá, hledí jako v mrákotě do prázdného čira. V koutě, sotva vidět jej dýmu pro oblaka, sedí starý, naslouchá, kyvadlo jak cvaká. „Ani tomu hosti dnes nezdá se k nám radno; nemyslíte, pantáto, že tu trochu chladno?“ Starý dýmá těžko dnes, neví, kde to vězí; myslí tak dva zaváté v lese na pařezy. 16 „Neslyšíte, pantáto, jak to praská v buku?“ „„Eh – to jenom v krbu tak z bukových těch suků.““ „Nezdá se vám, pantáto, už po kolikáté, že to ťuká na okno?“ „„Pořád něco máte. Daleko ni široko živá duše blízká.““ Myslí však: „„Už zas se jí po tom mrtvém stýská.““ „Aj, tedy přec, ač zaváto, tím vzácnější jsou návštěvy, což neřekla jsem, pantáto, že na okénko ťuká to?“ A starý vážně: „„Toť se ví!““ Ten samovárek s komína si s větrem kloktá, šveholí, že cizina je cizina, však s někým když se vzpomíná, že s pola tak to nebolí. A větrové když zaduli dvé ptáčat v moře z domova, že k sobě se tu přitulí a druhu soudruh stonulý pod křídlo hlavu uschová. 17 A srdce k srdci přiletí i v zármutku i veselí a v pevném jsou si objetí, kdož doma jako zakletí by k úsměvu se neměli. A vítr hučí z komína a samovárek klokotá: „Jste divná mi to družina, když pojí vás jen cizina a doma jste si cizota.“ „Aj, to je tedy vaše písnička? No, každý člověk nějakou tak složil, jeden to píše, druhý to jen prožil a vaše hezky v spaní uhýčká. Má stará tam již klímá u plotny a snad si ve snu také něco skládá; vy v bdění sen a ona ve snu ráda si v píseň mění život klopotný. Má každý tak už vlastní způsobu; těch víc, kdož pokdy nemají si zpívat a rádi se, když vidí den se stmívat, s tou němou písní vkradou do hrobu. Kéž Bůh je snů tam těžkých ochrání a dá jim svatý mír po těžkém dílu a těm, kdo živi jsou, kéž popřál sílu, by nestrhla je tíseň v zoufání! 18 Bývajíť kruté lidské trampoty, však člověk snese k nevěření mnoho a trpčit? Nač? Má každý dosti toho a v lidském bolu není novoty. Konečně člověk všemu uvyká, jako ten pahýl v lese osamělý a ten i není opuštěn tak celý, když přátelská jej haluz obmyká. A my jsme stáli věrně u sebe v modlení, práci, v bouřlivu i klidu, i krvavý když blesk ji zbavil vidu a o pomstu pak zahřměl do nebe. A já ji držel rukou schromenou – No, když jsem začal, dopovím to zkrátka: Já seděl tady, tam seděla matka, jen puška tam nebyla nad stěnou. A venku bylo zrovna jako dnes a v domě ještě více zasmušilo; on matce děl, – již nevím, co to bylo, a já mu řek’, že nevděčný je pes. A on se zved’ a vyšel ze dveří a v domě bylo ještě pošmurněji a matka slouchá s pláčem po kročeji, když nevrací se ani k večeři. Ty ženské všechno pláčem vynutí a člověk nemá srdce nad kamení; dím: Jsme mu v cestě, mlád je, snad se změní. A ona: „Bůh mu dá snad vnuknutí.“ 19 V tom zablesklo se jizby do šera a ráno našli v krvi nataženu, ji zde, mne tam; – však musím zbudit ženu, zas nějaká ji mučí příšera. A od kamen to zní, zda ze spaní? „Živým dej, Pane, v utrpení sílu a ty, kdož ulehli po hříšném dílu, svou milostí snů těžkých uchráni!“ „Aj, vždyť jsem řek’, že za to duši dám, když ze starého slůvka vynutíte, kdo, co a jak; – nuž, dopovím to sám snad někdy, jestli dál to nepovíte. A kdyby se i dále povídalo, s takými věcmi pochodíte málo. Co najde kdo v těch všedních dějinách? Vždyť děti sobě každý vychovává a pomůže-li někdy z nedočkava tátovi které za hřbitovní zídku, když neklidí se, jak se zlíbí kvítku, přečtem si o tom zprávu v novinách a dál se nikdo o to nestará. Však dá-li Bůh, že někdy na kolenou vám houpat bude klučina se malý, pak při vzpomínkách zem tu na vzdálenou mu doložte, že pospolu jsme stáli, kde oběsil se kluk ten nezdara a jámu že už dávno zaorali.“ 20