NEZDARA.
POD sivým bukem v pralesové houšti
v bořivé zemi jáma zapadlá;
spleť kořenů jak mříž se do ní spouští
a mech a ostružina uvadlá
se klenou tu jak víko nad truhlou.
„Bohdejž už dopadlo,“ děl druh můj starý,
„a jasan vryl se v půdu utuhlou
a nepustil, co dole chytí v spáry
před soudným dnem!“ Pak drsně: „Brachu vari!“
„„Co jest?““ – A on jen vlek’ mne z huštiny,
až stanuli jsme lesa na pokraji.
Pak děl: „Věc proklatou ta houšť zde tají
a k pochopení, mním, jste ještě mladý,
co skrvavené značí šediny.“
„„A dál?““ – „Já nic, jen jediný muž tady
by směl vám vyprávět tu příhodu,
to jest, když chtěl by mít se k odchodu
tam, kde už ani zmije nevděku
znov’ nemůž zabit srdce v člověku.
Však starý muž je dosud jako buk,
jejž vidíte tam u té farmy čnět,
ač byl mu hrom už střískal mnohou snět
a mnohou schromil nezvedený kluk“
15
Zimní večer; sníh se jen
chumelí a bělá
tam, kde stojí u lesa
farma osamělá.
Sníh se kupí u vrátek,
u oken a prahu;
nikdo – z blízka, z daleka
nenajde sem dráhu.
Na okénku zamrzlém
stín a zář se mění;
v jizbě smutno, ticho tak,
jako po vymření.
U ohniště stařena
ruce v klínu svírá,
hledí jako v mrákotě
do prázdného čira.
V koutě, sotva vidět jej
dýmu pro oblaka,
sedí starý, naslouchá,
kyvadlo jak cvaká.
„Ani tomu hosti dnes
nezdá se k nám radno;
nemyslíte, pantáto,
že tu trochu chladno?“
Starý dýmá těžko dnes,
neví, kde to vězí;
myslí tak dva zaváté
v lese na pařezy.
16
„Neslyšíte, pantáto,
jak to praská v buku?“
„„Eh – to jenom v krbu tak
z bukových těch suků.““
„Nezdá se vám, pantáto,
už po kolikáté,
že to ťuká na okno?“
„„Pořád něco máte.
Daleko ni široko
živá duše blízká.““
Myslí však: „„Už zas se jí
po tom mrtvém stýská.““
„Aj, tedy přec, ač zaváto,
tím vzácnější jsou návštěvy,
což neřekla jsem, pantáto,
že na okénko ťuká to?“
A starý vážně: „„Toť se ví!““
Ten samovárek s komína
si s větrem kloktá, šveholí,
že cizina je cizina,
však s někým když se vzpomíná,
že s pola tak to nebolí.
A větrové když zaduli
dvé ptáčat v moře z domova,
že k sobě se tu přitulí
a druhu soudruh stonulý
pod křídlo hlavu uschová.
17
A srdce k srdci přiletí
i v zármutku i veselí
a v pevném jsou si objetí,
kdož doma jako zakletí
by k úsměvu se neměli.
A vítr hučí z komína
a samovárek klokotá:
„Jste divná mi to družina,
když pojí vás jen cizina
a doma jste si cizota.“
„Aj, to je tedy vaše písnička?
No, každý člověk nějakou tak složil,
jeden to píše, druhý to jen prožil
a vaše hezky v spaní uhýčká.
Má stará tam již klímá u plotny
a snad si ve snu také něco skládá;
vy v bdění sen a ona ve snu ráda
si v píseň mění život klopotný.
Má každý tak už vlastní způsobu;
těch víc, kdož pokdy nemají si zpívat
a rádi se, když vidí den se stmívat,
s tou němou písní vkradou do hrobu.
Kéž Bůh je snů tam těžkých ochrání
a dá jim svatý mír po těžkém dílu
a těm, kdo živi jsou, kéž popřál sílu,
by nestrhla je tíseň v zoufání!
18
Bývajíť kruté lidské trampoty,
však člověk snese k nevěření mnoho
a trpčit? Nač? Má každý dosti toho
a v lidském bolu není novoty.
Konečně člověk všemu uvyká,
jako ten pahýl v lese osamělý
a ten i není opuštěn tak celý,
když přátelská jej haluz obmyká.
A my jsme stáli věrně u sebe
v modlení, práci, v bouřlivu i klidu,
i krvavý když blesk ji zbavil vidu
a o pomstu pak zahřměl do nebe.
A já ji držel rukou schromenou –
No, když jsem začal, dopovím to zkrátka:
Já seděl tady, tam seděla matka,
jen puška tam nebyla nad stěnou.
A venku bylo zrovna jako dnes
a v domě ještě více zasmušilo;
on matce děl, – již nevím, co to bylo,
a já mu řek’, že nevděčný je pes.
A on se zved’ a vyšel ze dveří
a v domě bylo ještě pošmurněji
a matka slouchá s pláčem po kročeji,
když nevrací se ani k večeři.
Ty ženské všechno pláčem vynutí
a člověk nemá srdce nad kamení;
dím: Jsme mu v cestě, mlád je, snad se změní.
A ona: „Bůh mu dá snad vnuknutí.“
19
V tom zablesklo se jizby do šera
a ráno našli v krvi nataženu,
ji zde, mne tam; – však musím zbudit ženu,
zas nějaká ji mučí příšera.
A od kamen to zní, zda ze spaní?
„Živým dej, Pane, v utrpení sílu
a ty, kdož ulehli po hříšném dílu,
svou milostí snů těžkých uchráni!“
„Aj, vždyť jsem řek’, že za to duši dám,
když ze starého slůvka vynutíte,
kdo, co a jak; – nuž, dopovím to sám
snad někdy, jestli dál to nepovíte.
A kdyby se i dále povídalo,
s takými věcmi pochodíte málo.
Co najde kdo v těch všedních dějinách?
Vždyť děti sobě každý vychovává
a pomůže-li někdy z nedočkava
tátovi které za hřbitovní zídku,
když neklidí se, jak se zlíbí kvítku,
přečtem si o tom zprávu v novinách
a dál se nikdo o to nestará.
Však dá-li Bůh, že někdy na kolenou
vám houpat bude klučina se malý,
pak při vzpomínkách zem tu na vzdálenou
mu doložte, že pospolu jsme stáli,
kde oběsil se kluk ten nezdara
a jámu že už dávno zaorali.“
20