HODINY.

HODINY.
DAL jsem vás volat, dal jsem vám plat za každý úder tepnový, – co zevlujete napořád? přec dím, že vám chci všechno dát a žádný z vás mi nepoví, jak dlouho ještě budu umírat!“ A na hodiny upřel hled, hodiny zvolna v sled a sled se pošinuly o minut pět. „Ten parní stroj ať zastaví! ten skřipot kol mi řeže v sluch, toť sama věčnost rozpráví z té litinové ohavy, pryč s parou, čoudem, chci mít vzduch!“ A na hodiny upřel hled, hodiny zvolna v sled a sled se pošinuly o minut pět. „Ten stroj, – nu jen ho nechte jít, – jen minutu chci oddechu, 188 tam od těch hodin chci mít klid! – což ty nemůže nikdo zastavit, či popohnat je ku spěchu?!“ A na hodiny upřel hled, hodiny zvolna v sled a sled se pošinuly o minut pět. „Kde že můj syn? – již od včíra sem nepřišel; – aj vesele tam není, kde se umírá... Teď někdo dvéře otvírá, kdo že mu přístup odpírá? – Aj, – pusťte mi sem přítele!“ A ku dveřím teď upřel hled a ku hodinám zase zpět: „Těch lidí bylo tolik set...!“ A starý Brožek, tich a bled se k nemocného loži sklonil: „Nuž, pane, za těch minut pět, jež jste co den postrčil zpět, by zvonek z práce pozděj zvonil, – mnou dávají vám všichni odpouštět...“