DAL jsem vás volat, dal jsem vám plat
za každý úder tepnový, –
co zevlujete napořád?
přec dím, že vám chci všechno dát
a žádný z vás mi nepoví,
jak dlouho ještě budu umírat!“
A na hodiny upřel hled,
hodiny zvolna v sled a sled
se pošinuly o minut pět.
„Ten parní stroj ať zastaví!
ten skřipot kol mi řeže v sluch,
toť sama věčnost rozpráví
z té litinové ohavy,
pryč s parou, čoudem, chci mít vzduch!“
A na hodiny upřel hled,
hodiny zvolna v sled a sled
se pošinuly o minut pět.
„Ten stroj, – nu jen ho nechte jít, –
jen minutu chci oddechu,
tam od těch hodin chci mít klid! –
což ty nemůže nikdo zastavit,
či popohnat je ku spěchu?!“
A na hodiny upřel hled,
hodiny zvolna v sled a sled
se pošinuly o minut pět.
„Kde že můj syn? – již od včíra
sem nepřišel; – aj vesele
tam není, kde se umírá...
Teď někdo dvéře otvírá,
kdo že mu přístup odpírá? –
Aj, – pusťte mi sem přítele!“
A ku dveřím teď upřel hled
a ku hodinám zase zpět:
„Těch lidí bylo tolik set...!“
A starý Brožek, tich a bled
se k nemocného loži sklonil:
„Nuž, pane, za těch minut pět,
jež jste co den postrčil zpět,
by zvonek z práce pozděj zvonil,
– mnou dávají vám všichni odpouštět...“