VE HVĚZDNÉ VÝŠI.

VE HVĚZDNÉ VÝŠI.
VZNESL se básník do říše dumy, v soumraku zem jak se loučila s dnem, nad lidské trampoty a bolestí tlumy, jež chová žití v nitru svém. Lehký jak orel prostorem vzlétal výše a výš’ tam ve hvězdný svět, zlatý prach mlžin křídloma smetal a dále a dále spěl jeho let. Co mu je země? – pochmurná báje, – co lidských srdcí do sterých ran? – v nebes chce nahlédnout odvěké taje a nestane dřív až u rajských bran. Kol něho mléčná dráha se vine, pod ním již svítí Orion a nad ním hvězdy zas jiné a jiné a letem závratným k nim cílí on. 369 Výše a výše až ve hvězdy ony – a letem myšlénky jich dosáhl již; však nad nimi jiných zas miliony a bráně tajemství nebyl blíž! V tom se u dveří komůrky jeho ozval tak divně žalostný hlas, jak peruť ptáčete unaveného když okna dotkne se v půlnoční čas. Otevřel dvéře, v sukénce chudé stálo tu děcko, vtělený žal, tvářičky ubledlé, ručky tak rudé a v očích jen slzí se proudící val. Postesklo žalostně a stichnulo rázem – do síně padal soumračný šer a básník v té chvíli vrátil se na zem jak bleskem sražen s nebeských sfér. Nevzalo chleba, když chtěl mu ho dáti, jen ze rtů ubledlých ozval se hles: „Nechte mne u sebe, chce se mi spáti, nechte mne u lidí alespoň dnes.“ Ó lidská bído, v podobě děcka, v podobě každé jak obcházíš zem, co je ta moudrost nebeská všecka, dokud ten stesk je v oku tvém! Tajemství nebes, – co nám je vás třeba, dokud zde musíme v mrákotách žít, dokud zde nuzní nemají chleba, dokud zde trpící nemají klid. – 370 Té noci, jak děcko dřímalo v klidu, básník se v nebe nevrátil již; – jen cítil, jak mírnil tu lidskou bídu, že k nebeským branám – je na zemi blíž.