JAN LAMAČ.

JAN LAMAČ. R. E. Jamotovi.
JAN Lamač zdědil po svém otci mlýn v hlubokém sedle vlhké Šumavy. Po obou stranách vzhůru táh’ se les, nahoře vrouben letem oblaků a dole mladých sosen podrostem, jenž, rozryt mnohou roklí z jarních vod, pojednou v svěží louku přecházel. Té jednou stranou výš’ se náhon táh’ a podél cesta; pod ním v oblouku tek’ chudou vodou potok jalový; dál hučel splav a pod ním klepal mlýn jen v lesa hluš, neb v dáli byla ves a zrak, ni sluch nesáhal sem, ni tam. Z té vsi a jiných mleči jezdili, ba přijížděli sem až od hranic, 173 neb ten byl hlas: že na Lamačův mlýn od konců světa není daleko – bylť mlynář Bohu, lidem spravedliv. A z mlýna chodil mlynář do vsi jen, když k sousedům jej táhlo řízení, o svátcích na mši, vždycky na pohřeb, – co před lety mu žena zemřela. Ku svatbám, křtům jen poslal, co mnil vhod a nešel řka: „Nač bral bych víc, než dám? a požehnání může dát jen Bůh. Kdo rád mne má, to můj se dozví hrob, tam mezi nimi budu dlouho dost.“ Tak schýlenému klasu dozrál čas a odnesli jej k vísce na hřbitov, za božích soudů vzácné semeno. Když nyní knězi za výkrop dal plat, sousedům dík, a první, poslední na čerstvém rovu slzu vyplakal, – dřív hleděl na vše s okem vypráhlým a rukou pevnou rakev spouštěl sám, a teprve, když všichni odešli, a on se vrátil, v krutý vypuk’ pláč, – Jan Lamač sám se vracel k domovu. Byl slunný den, z těch prvních v podjaří; v úvalech strání ležel ještě sníh, a s habrů loňský teprv sprchal list, holými břehy prudce potok spěl, po stranách vrouben křehkým náledím a všechno bylo plno tesknoty, – neb ve smutku se život probouzí. Však nebe bylo jasné, holubí, a on jak vzhůru hleděl upřeně, 174 ssál svit a teplo v duše mrákoty. A jako jimi probouzí se květ pod hnědých keřů hustou spletení, tak svitem tím a teplem nebeským, ve stínu sterých smutných myšlének, myšlénka jedna propukla co květ – A jako ten, s nějž velká spadla tíž, pln vážného, blahého oddechu, pevným se krokem vrátil do mlýna. Pak dům obešed kolem do kola na prázdno velké spustil stavidlo na počest tomu, který odešel, a poslouchal a hleděl do vody a děl: „Tak v prázdno letí život náš –“ A potom vešel v jizbu otcovu a otevřel tam starou, těžkou skříň, jež v domě byla jako svatyně, jíž nikdo netknul se než otec sám: tam po své ženě choval památky, svatební šat a vínek myrtový a s ním též první uschlé chudobky, jež vypučely jejím na hrobě. Pak po otcích tam starou bibli měl, z níž čítal odpoledne v neděli, a on, Jan Lamač, jeho starší syn, tich sedal u něho a naslouchal, jak četl hlasem těžkým, pokojným a mohutným, jak venku hučel splav. A tím do hlubin duše synovy přecházel otcův přísný, vážný duch, však po matce že srdce měkké měl, ten proud vždy hloub se vrýval do něho, a takou naplnil je ozvěnou, 175 že světa hluk v něm ztichal docela. A když pak zralých, mužných dospěl let a pro tu svoji přísnou povahu – ač pod ní každý znal tu dobrotu, však proto, že se nejevila hrou a laškováním, – zůstal samoten, té nenašed, jež vyplnila by tu celou jeho duše hlubinu, uzavřel, život skončit v samotě; všem láskou žít, byť nebral nižádné. Tu bibli vyňal teď a takto čet’: „Blažen, kdo truchlí, bude potěšen; blažen, jehožto srdce čisté jest, neb spatří Boha; blahoslaven ten, kdo žízní práva, – budeť napojen.“ Pak blížících se kroků ozval hluk a různé hlasy; čeleď od pohřbu se s mladším bratrem domů vracela. Jan Lamač zavřel bibli, zavřel skříň a na dvůr bratru vyšel v ústrety, a stisknuv ruku mu, jej mlčky ved’ kde od stavidla vody hučel proud a o těžké se opřev brlení, stál chvíli němo; – slunce padalo mu v plavý, běle prokvětalý vlas, a na tvář klidnou, jako nad splavem ta vodní hladina; pak položiv dlaň vlídně na bratrovo rameno a v jeho oči pevně upřev zrak, děl takto: 176 „Chci živ býti v pokoji, do rukou tvých své dávám dědictví, jsi mlád a uveď v místo matčino sem duši, která duší bude všem, neb duše všemu schází bez ženy. Buď pánem zde, já sluhou živnosti; však bratry jeden vždy ať pojí stůl, dbej, u něho bys nikdy nezbyl sám. Já bez tvé vůle zrno jediné ti nedám na mlýn, hleď, bys pod žernov mi nikdy zrnka písku nevsypal. Jsme jedna krev, buď jedna mysl v nás.“ Pak, slovo každé váže, pravil: „Já chci věrným bratrem být ti do smrti!“ To děl a srazil k žlabu stavidlo na znamení, že dotruchlil už mlýn a voda bude sloužit novému, jak bývalému pánu sloužila. Pak mlčky vešel v jizbu otcovu a na zanášku dal si donést skříň, a na prahu odevzdal bratru klíč od jizby té: „Tam domov tvůj, zde můj.“ A když byl nyní na zanášce sám, svlék’ černý šat a v skříň jej uložil podle své matky šatů svatebních a, jak jej skládal, sám nevěděl jak, mu přišla myšlénka, v obleku tom že do rakve kdys bude uložen – Pak z truhly vyňal šaty po otci a za chvilku v hluš lesní klepal mlýn. 177 Jan Lamač rok již v mlýně stárkoval a s bratrem jeden vždy je pojil stůl a zrno nepadlo ni sem, ni tam; že sedali však mlčky při stole a v domě bylo, jako bývá tam, kde duše není, smutno, podivno, po roce uved’ v místo matčino si bratr ženu, – bratru matku ne. – A za krátko byl smutný, pustý mlýn jak nikdy dřív. Jan Lamač neusmál se celé týdny, něm sed’ ke stolu a němý vstával; že však protivno se stalo ženě ono mlčení, protivný jí i bratru stal se on. Pak k vůli ženě mlýn byl zanedbán, neb mlečů nevšímal si hospodář, i opouštěli jeden po druhém a žena děla: „Opouštějí nás pro Lamačovu vzdornou posupnost.“ Však sedávali dosud u stola – a slova nepadlo ni sem, ni tam. Tak chudnul mlýn; – však aby jako dřív moh’ hospodář být ženě po vůli a u lidí netratil pověsti, co týden jednou, dvakrát odjížděl a místo mlečů ob čas podivné do mlýna přicházely postavy, však v noci jen a jizba mlynáře pak časem byla kupecký jak sklad různého zboží s druhé strany hor; neb mlýn se stával skladem podloudným. Co týden napřed, každý druhý den pak mlynář skoro do hor vyjížděl 178 a k ránu až se vracel každou noc. Jan Lamač nevídal jej u stola a celé dny, když mlýn stát musel tich, on mysle jen, že bratr toulkami svůj statek maří, chmurněl víc a víc a celý den se v mlýně zavíral a celou noc, – neb nechtěl zrno to bez vůle bratra na bratrův dát mlýn. Však po tři dny když jednou u stola jen s ženou jed’ a na čtvrtý když den zas s bratrem seděli si tváří v tvář, tu pravil: „Sypeš písek pod žernov!“ a druhý, v zraku ženy čta, co děl, jíž Lamač stal se protivným jak smrt: „Mlč! v mé jsi jizbě! – beztoho to vím, že jako Jidáš krev svou zradíš kdys!“ Pak ztich’. Jan Lamač zbled’ a vstal a šel. A jak jej viděl dveře zavírat, tu bratrovi to v uších hučelo jak splav, kde tenkráte byl s bratrem stál, a do hukotu zněla slova ta: „Však bratry vždy ať jeden pojí stůl, dbej, u něho bys nikdy nezbyl sám,“ – a bylo mu, jako by pod žernov dnes býval hodil srdce bratrovo, – a věděl, – hodina že odbila. Jan Lamač k stolu nikdy nesed’ víc. Teď ale vojna v zemi vypukla a k hranicím se táhla blíž a blíž od cizí strany; tlupy podloudné teď nejbohatší mohly míti žeň; 179 leč víc než dřív též požínala smrt, neb v horách hlídky byly nepřátel i našich vojsk, a život v sázce byl, ať kostky sem už padly nebo tam. Leč ziskuchtivost mocnější než strach a tak za letní noci bouřlivé zas odjel mlynář. – Těžce hučel splav ve vlhkých lesů dálný, táhlý šum. Jan Lamač seděl dlouho do noci sám na zanášce, – před ním ležela na stole bible, – četl hlasitě a jeho hlas se mísil z hluboka v bouření stromů, přes něž vítr táh’. Na jeho tváři nehnutý byl klid když zavřel knihu; pak jen naslouchal, jak bouře z dálky táhne blíž a blíž; pak přišlo mu si vzpomnít na otce, na jeho hrob a starou na lípu, jak nad ním její suky klátí se a v dol as větve rve ta vichřice; pak bylo mu, jako ten pohřební by slyšel zpěv, když odnášeli ho; pak slyšel jako kněze modlení a chmurné žalmy umírajících. – V ten mžik se dveře ranou rozlétly a na podlahu, tváří do země k nohoum mu těžce jeho bratr pad’. „Jsou za mnou v patách!“ vzkřikl smrtelně, „jsem vrah!“ – – Jan Lamač povstal od stolu a krokem klidným přistoup’ ku dveřím 180 a zastrčil je na dvě závory. Pak děl: „Zde jizba má! – tvá tam! a na tvou hlavu padniž bratra krev!“ – Pak zpola odved’, zpola odvlek’ jej až na práh druhdy jizby otcovy. – Tam pustil ho, a sám se vrátil zpět. Vzal starou bibli, uložil ji v skříň, a zvolna vyňal ten svůj černý šat a klidně do něho se oblékal; – pak s dveří sejmul obě závory a se země bratrovu pušku zved’. Pak poznovu se dvéře rozlétly a zazněl hlas: Kde jest? Sem prchnul vrah! Jan Lamač křížem ruce nastavil: „Zde svažte mne!“ – a tak ho odvedli. A pod kostelem, u hřbitovní zdi, Jan Lamač na úsvitě zastřelen.