JAN LAMAČ.
R. E. Jamotovi.
JAN Lamač zdědil po svém otci mlýn
v hlubokém sedle vlhké Šumavy.
Po obou stranách vzhůru táh’ se les,
nahoře vrouben letem oblaků
a dole mladých sosen podrostem,
jenž, rozryt mnohou roklí z jarních vod,
pojednou v svěží louku přecházel.
Té jednou stranou výš’ se náhon táh’
a podél cesta; pod ním v oblouku
tek’ chudou vodou potok jalový;
dál hučel splav a pod ním klepal mlýn
jen v lesa hluš, neb v dáli byla ves
a zrak, ni sluch nesáhal sem, ni tam.
Z té vsi a jiných mleči jezdili,
ba přijížděli sem až od hranic,
173
neb ten byl hlas: že na Lamačův mlýn
od konců světa není daleko –
bylť mlynář Bohu, lidem spravedliv.
A z mlýna chodil mlynář do vsi jen,
když k sousedům jej táhlo řízení,
o svátcích na mši, vždycky na pohřeb,
– co před lety mu žena zemřela.
Ku svatbám, křtům jen poslal, co mnil vhod
a nešel řka: „Nač bral bych víc, než dám?
a požehnání může dát jen Bůh.
Kdo rád mne má, to můj se dozví hrob,
tam mezi nimi budu dlouho dost.“
Tak schýlenému klasu dozrál čas
a odnesli jej k vísce na hřbitov,
za božích soudů vzácné semeno.
Když nyní knězi za výkrop dal plat,
sousedům dík, a první, poslední
na čerstvém rovu slzu vyplakal,
– dřív hleděl na vše s okem vypráhlým
a rukou pevnou rakev spouštěl sám,
a teprve, když všichni odešli,
a on se vrátil, v krutý vypuk’ pláč, –
Jan Lamač sám se vracel k domovu.
Byl slunný den, z těch prvních v podjaří;
v úvalech strání ležel ještě sníh,
a s habrů loňský teprv sprchal list,
holými břehy prudce potok spěl,
po stranách vrouben křehkým náledím
a všechno bylo plno tesknoty,
– neb ve smutku se život probouzí.
Však nebe bylo jasné, holubí,
a on jak vzhůru hleděl upřeně,
174
ssál svit a teplo v duše mrákoty.
A jako jimi probouzí se květ
pod hnědých keřů hustou spletení,
tak svitem tím a teplem nebeským,
ve stínu sterých smutných myšlének,
myšlénka jedna propukla co květ –
A jako ten, s nějž velká spadla tíž,
pln vážného, blahého oddechu,
pevným se krokem vrátil do mlýna.
Pak dům obešed kolem do kola
na prázdno velké spustil stavidlo
na počest tomu, který odešel,
a poslouchal a hleděl do vody
a děl: „Tak v prázdno letí život náš –“
A potom vešel v jizbu otcovu
a otevřel tam starou, těžkou skříň,
jež v domě byla jako svatyně,
jíž nikdo netknul se než otec sám:
tam po své ženě choval památky,
svatební šat a vínek myrtový
a s ním též první uschlé chudobky,
jež vypučely jejím na hrobě.
Pak po otcích tam starou bibli měl,
z níž čítal odpoledne v neděli,
a on, Jan Lamač, jeho starší syn,
tich sedal u něho a naslouchal,
jak četl hlasem těžkým, pokojným
a mohutným, jak venku hučel splav.
A tím do hlubin duše synovy
přecházel otcův přísný, vážný duch,
však po matce že srdce měkké měl,
ten proud vždy hloub se vrýval do něho,
a takou naplnil je ozvěnou,
175
že světa hluk v něm ztichal docela.
A když pak zralých, mužných dospěl let
a pro tu svoji přísnou povahu
– ač pod ní každý znal tu dobrotu,
však proto, že se nejevila hrou
a laškováním, – zůstal samoten,
té nenašed, jež vyplnila by
tu celou jeho duše hlubinu,
uzavřel, život skončit v samotě;
všem láskou žít, byť nebral nižádné.
Tu bibli vyňal teď a takto čet’:
„Blažen, kdo truchlí, bude potěšen;
blažen, jehožto srdce čisté jest,
neb spatří Boha; blahoslaven ten,
kdo žízní práva, – budeť napojen.“
Pak blížících se kroků ozval hluk
a různé hlasy; čeleď od pohřbu
se s mladším bratrem domů vracela.
Jan Lamač zavřel bibli, zavřel skříň
a na dvůr bratru vyšel v ústrety,
a stisknuv ruku mu, jej mlčky ved’
kde od stavidla vody hučel proud
a o těžké se opřev brlení,
stál chvíli němo; – slunce padalo
mu v plavý, běle prokvětalý vlas,
a na tvář klidnou, jako nad splavem
ta vodní hladina; pak položiv
dlaň vlídně na bratrovo rameno
a v jeho oči pevně upřev zrak,
děl takto:
176
„Chci živ býti v pokoji,
do rukou tvých své dávám dědictví,
jsi mlád a uveď v místo matčino
sem duši, která duší bude všem,
neb duše všemu schází bez ženy.
Buď pánem zde, já sluhou živnosti;
však bratry jeden vždy ať pojí stůl,
dbej, u něho bys nikdy nezbyl sám.
Já bez tvé vůle zrno jediné
ti nedám na mlýn, hleď, bys pod žernov
mi nikdy zrnka písku nevsypal.
Jsme jedna krev, buď jedna mysl v nás.“
Pak, slovo každé váže, pravil: „Já
chci věrným bratrem být ti do smrti!“
To děl a srazil k žlabu stavidlo
na znamení, že dotruchlil už mlýn
a voda bude sloužit novému,
jak bývalému pánu sloužila.
Pak mlčky vešel v jizbu otcovu
a na zanášku dal si donést skříň,
a na prahu odevzdal bratru klíč
od jizby té: „Tam domov tvůj, zde můj.“
A když byl nyní na zanášce sám,
svlék’ černý šat a v skříň jej uložil
podle své matky šatů svatebních
a, jak jej skládal, sám nevěděl jak,
mu přišla myšlénka, v obleku tom
že do rakve kdys bude uložen –
Pak z truhly vyňal šaty po otci
a za chvilku v hluš lesní klepal mlýn.
177
Jan Lamač rok již v mlýně stárkoval
a s bratrem jeden vždy je pojil stůl
a zrno nepadlo ni sem, ni tam;
že sedali však mlčky při stole
a v domě bylo, jako bývá tam,
kde duše není, smutno, podivno,
po roce uved’ v místo matčino
si bratr ženu, – bratru matku ne. –
A za krátko byl smutný, pustý mlýn
jak nikdy dřív. Jan Lamač neusmál
se celé týdny, něm sed’ ke stolu
a němý vstával; že však protivno
se stalo ženě ono mlčení,
protivný jí i bratru stal se on.
Pak k vůli ženě mlýn byl zanedbán,
neb mlečů nevšímal si hospodář,
i opouštěli jeden po druhém
a žena děla: „Opouštějí nás
pro Lamačovu vzdornou posupnost.“
Však sedávali dosud u stola –
a slova nepadlo ni sem, ni tam.
Tak chudnul mlýn; – však aby jako dřív
moh’ hospodář být ženě po vůli
a u lidí netratil pověsti,
co týden jednou, dvakrát odjížděl
a místo mlečů ob čas podivné
do mlýna přicházely postavy,
však v noci jen a jizba mlynáře
pak časem byla kupecký jak sklad
různého zboží s druhé strany hor;
neb mlýn se stával skladem podloudným.
Co týden napřed, každý druhý den
pak mlynář skoro do hor vyjížděl
178
a k ránu až se vracel každou noc.
Jan Lamač nevídal jej u stola
a celé dny, když mlýn stát musel tich,
on mysle jen, že bratr toulkami
svůj statek maří, chmurněl víc a víc
a celý den se v mlýně zavíral
a celou noc, – neb nechtěl zrno to
bez vůle bratra na bratrův dát mlýn.
Však po tři dny když jednou u stola
jen s ženou jed’ a na čtvrtý když den
zas s bratrem seděli si tváří v tvář,
tu pravil: „Sypeš písek pod žernov!“
a druhý, v zraku ženy čta, co děl,
jíž Lamač stal se protivným jak smrt:
„Mlč! v mé jsi jizbě! – beztoho to vím,
že jako Jidáš krev svou zradíš kdys!“
Pak ztich’. Jan Lamač zbled’ a vstal a šel.
A jak jej viděl dveře zavírat,
tu bratrovi to v uších hučelo
jak splav, kde tenkráte byl s bratrem stál,
a do hukotu zněla slova ta:
„Však bratry vždy ať jeden pojí stůl,
dbej, u něho bys nikdy nezbyl sám,“ –
a bylo mu, jako by pod žernov
dnes býval hodil srdce bratrovo, –
a věděl, – hodina že odbila.
Jan Lamač k stolu nikdy nesed’ víc.
Teď ale vojna v zemi vypukla
a k hranicím se táhla blíž a blíž
od cizí strany; tlupy podloudné
teď nejbohatší mohly míti žeň;
179
leč víc než dřív též požínala smrt,
neb v horách hlídky byly nepřátel
i našich vojsk, a život v sázce byl,
ať kostky sem už padly nebo tam.
Leč ziskuchtivost mocnější než strach
a tak za letní noci bouřlivé
zas odjel mlynář. – Těžce hučel splav
ve vlhkých lesů dálný, táhlý šum.
Jan Lamač seděl dlouho do noci
sám na zanášce, – před ním ležela
na stole bible, – četl hlasitě
a jeho hlas se mísil z hluboka
v bouření stromů, přes něž vítr táh’.
Na jeho tváři nehnutý byl klid
když zavřel knihu; pak jen naslouchal,
jak bouře z dálky táhne blíž a blíž;
pak přišlo mu si vzpomnít na otce,
na jeho hrob a starou na lípu,
jak nad ním její suky klátí se
a v dol as větve rve ta vichřice;
pak bylo mu, jako ten pohřební
by slyšel zpěv, když odnášeli ho;
pak slyšel jako kněze modlení
a chmurné žalmy umírajících. –
V ten mžik se dveře ranou rozlétly
a na podlahu, tváří do země
k nohoum mu těžce jeho bratr pad’.
„Jsou za mnou v patách!“ vzkřikl smrtelně,
„jsem vrah!“ – –
Jan Lamač povstal od stolu
a krokem klidným přistoup’ ku dveřím
180
a zastrčil je na dvě závory.
Pak děl: „Zde jizba má! – tvá tam!
a na tvou hlavu padniž bratra krev!“ –
Pak zpola odved’, zpola odvlek’ jej
až na práh druhdy jizby otcovy. –
Tam pustil ho, a sám se vrátil zpět.
Vzal starou bibli, uložil ji v skříň,
a zvolna vyňal ten svůj černý šat
a klidně do něho se oblékal; –
pak s dveří sejmul obě závory
a se země bratrovu pušku zved’.
Pak poznovu se dvéře rozlétly
a zazněl hlas: Kde jest? Sem prchnul vrah!
Jan Lamač křížem ruce nastavil:
„Zde svažte mne!“ – a tak ho odvedli.
A pod kostelem, u hřbitovní zdi,
Jan Lamač na úsvitě zastřelen.