ANNA POTOCKÁ.

ANNA POTOCKÁ.
KVĚT jabloně se zvolna v trávu chvěl a na nejvyšším suku zpíval pták, a skrze suky slunce západní se proudilo jak zlatou záplavou. – Vzduch vlahý byl a příjemný a tich, jen lehkým vánkem mluvě do duše, jak zaléhá do husté trávy luk. 193 Ve stínu květem bílé jabloně seděla v trávě Anna Potocká a vyšívala svatební svůj šat. Na jejích lících rozhostěn byl klid jak v líci těch, v jichž duši jaro jest; tak snivý, blahý, vážný zároveň jak jaro samo; – též tak plný tuch. A v takové jak duše náladě nám všechno bližší, každý boží tvor i květ i tráva, řečí mluvíc k nám svou vlastní, leč v té chvíli naší též, že cítíme, jak s nimi jedno jsme: tak bylo jí, jako by celý svět v tu chvíli žil a dýchal v jedno s ní. I jak teď oči zvedla od práce a rozhlédla se travou u nohou a spatřila tu bujnou květů směs, žluťák a zvonky, sléz a jitrocí a pomněnky, a spatřila již teď tak mnohý, záhy podlomený stvol a na všem zvadlý jabloňový květ, tak rozsypaný jako první sníh: tu na mžik bylo jí, jak v šerou tmáň by žití nahlédla; – však na mžik jen. Pak přes líce jí úsměv přeletěl a utrhnuvši sama jeden květ, jak jeho tvar a zvláštní podoba, na šaty jala se ho vyšívat; a děla tak: „Zde bude se mnou žít, co se mnou kvetlo v jaru lásky mé, i bude se mnou žíti v zpomínce, až napadne ten stáří mrazný sníh.“ Teď na jabloni zvučně zapěl pták 194 a strhal pásmo matných myšlenek a naslouchala; – potom poznovu se v práci vnořila – a myšlénky jak dříve zalétaly v budoucnost, tak nyní vracely se v přešlý čas a na šatu jak vyvstával ten květ, tak před ní ležel obraz života. I viděla se bědnou sirotou, svou matku, otce dávno pohřbeny, a ona jak tu zbyla jako pták, jenž hnízdo má, však více ničeho. I cítila těch cizích rukou chlad a hledů nepřízeň a prázdno slov těch, kdož jí za rodiče měli být, však děcku již jí byli cizotou. – I viděla, jak z děcka dospěla a jak byl spuštěn její rodný dvůr, v němž cizí ruka vládla tolik let, a jak ten cizí, chladný, krevný rod se v záští loučil s dvorem Potockých. Však teď se rázem všechno zjinačí – a jak tak všechno v mysli vážila, tu po chvíli se zrak jí zakalil pol štěstím, zpola bolnou vzpomínkou, však štěstím víc; – a jako chvěje list se dechem větru, aniž sám ví jak, tak na rtech se jí píseň zachvěla: „Leť mi jen, kvítečku, od ruky leť, kdyby mne matička viděla teď, což by v tu chvíli ty staré oči se štěstím zarosily. 195 V hodinu večerní, v hodinu ranní vzpomínám na tebe, vzpomínám na ni – na tě, můj milý, jak by tě ty staré ruce pohladily. Matčina slza, nevěstin smích, což smutna je svatba bez jednoho z nich, leč, ty’s můj v mále a my se milujem neskonale! Než routa odkvete, než skvitne vřes, dávno už ruce spojil nám kněz – „Na dlouhé štěstí! žežulko! – až budem z chrámu se vésti.“ Leť mi jen, kvítečku, od ruky leť, zdali nám po letech bude jak teď, – vždycky jak nyní, až přijdu podívat v starou se skříni? –“ Na jabloni teď náhle zmlknul pták a na ovrubu šatu padnul stín – a ona, ruce sepnouc do klína, se zadívala v modrou, dálnou dál, kde přes les táhlo hejno hrdliček a kroužilo jak oblak sněživý. A ona jako ten, jenž ve snu zří milenou podobu, se usmála a zase jako ten, jenž vzbudiv se, pojednou spatří státi u lože, co ve snu ještě vřelej’ miloval, než může v žití být, – pozvedla zrak tak plný štěstí, blaha, neviny, – 196 neb ten, jejž právě viděla v svém snu, tu stál, jak žil – A ona povstala a upřela mu v oči dívčí zrak a děla: „Štěpáne, tys hodný byl, že’s přišel ke mně právě v tento mžik“ – a děla: „Jak byl krásný ten můj sen!“ – A on jen řek: – (to nebyl jako on, a oči těkaly mu sem a tam a nemohly se dívat v důvěře v ten její dívčí, otevřený zrak – však hanbou ne, neb on tu stálstál, jak žil a co měl v tváři, měl v svém srdci též – leč stál tu, jako nepevnosti pln je ten, kdo v srdci slova cítí trn, jež vzpírá se tak drsně na rty jít, neb ví, že jistě zraní do krve a nechce tak; – však přec to musí být) – a řek’: „Má Anno, musím jíti v dál, jít daleko a musím jíti hned, neb žehne mne jak uhlí řežavé ta půda zde a nelze podívat se nikomu mi z lidí do očí, ač vím, že mohu vrátit jejich hled a z duše čisté, Anno! – leč, jdu v dál a vrátím se, já k tobě vrátím se a k nim se vrátím, Anno, abych pak jim teprv vrátil jejich drsný hled a tobě pohled tvůj“ – a jeho hlas se zdusil v slzách – Ona stála jen, vše poslouchajíc jako prázdný zvuk, 197 jak nasloucháme větru šumění, jenž víc a méně hučí stromovím, tu svane list, a tu ulomí snět, a teď, kdy náhle zahučel, – jen v ráz, – v tu chvíli zlomil nejdražší nám štěp. I hleděla naň, neptala se proč a nic se neptala, jen hleděla do čiré dáli, kde ty hrdličky nad modrým lesem bílé kroužily, a hleděla, jak hledí do čira zrak, v němž se taví duše – A ten zrak teď náhle v oči jeho vhroužila tak upřímně, jak může dítě jen a přec tak pevně, jako může ten, kdo nelhal nikdy – a co miloval, jen miloval, že nenacházel lež! „Je Štěpáne jen týden před svatbou, však jestli roky bude týden ten, vím, že se vrátíš – a já budu šít, a zde ten šat, až u oltáře kdys se dotkne stupňů, – jestli vzpomenu, pak odpuštěn ten velký bude žal, jejž přines’ mi ten den a mnohých víc –“ A Štěpán šel – a ona upřela oči v tu dálnou tmavící se hloub, kde zapadlo to hejno hrdliček. 198 Rok minul, – léto, jeseň, zimní čas a s větrem vlahým navrátilo znov’ se jaro zpět – a bylo překrásné, jak jaro bývá vždy; – květ nějaký má pro každého; a ta každá dlaň tak po něm sahá, přitiskne jej v ret. – A na jabloni zase zpíval pták a ona v den, jak v onen před rokem, tam vyšívala svatební svůj šat – a mnohý květ, jenž nebyl před rokem, tam našel místa; – rosná krůpěj též. A za rokem zas jiný minul rok a jiný zas, – a on se nevracel a nedal zprávy; – z lidských řečí jen to znělo, jen jak potok povídá, přes každý jinak hrče oblázek, a ztichne v ráz –: Že našel štěstí své ten chudý Štěpán kdesi za mořem; a z tůně jak se potok nevrací, že nevrátí se domů také on. Však ona čekala a věřila a věděla, že kdyby moře hloub jej pohltila, on se vrátí zas, neb slíbil tak; – a šaty svatební jen šila, dál a dál tak míjel čas. A míjel jako proudy jarních vod, jež rozrývají květné lučiny a berou květ a rýha zůstává – A mezi zvonky, sléz a jitrocí a fialy a růže šípkové 199 vyšila Anna kvítek zeměžluč a rosy na něm jako v podvečer. A v modromhavou, hloubící se dál, kde tměl se les a tměla obloha, svůj upírala tmavý, smutný zrak tak mrakavý, jak na lukách je tůň, když spadá noc a není žádných hvězd – A nebe bylo jako šerá tkaň tam za lesem a les se odrážel od ní jak němý, nepohnutý stín. A jak tu hleděla tak do dáli a cítila těch dlouhých roků chod a nepohnutou, šerou přítomnost, tu bylo jí, jak večerní by chlad byl náhle v hloub jí duše zamrazil – a na bílém jak šatu svatebním ležela v klínu horká v dlani dlaň, tu vyhrkly jí slzy do očí a skrápaly na kmentový ten šat. A jak tak němé byly její rty, tmavou jí myslí táhla píseň ta: „Když tak je vůle tvá, nech tedy milování, jen ještě jednou dej mi drahou ruku svou, ať ucítí ten pal na horoucí mé skráni, a slza padne-li na drahou ruku tvou, vždyť to na neshledání! A Bůh tě opatruj, kam cesta tvá se sklání, kdekoliv postojíš u Jeho podnoží, – mých stesků zapomeň, slyš jen mé požehnání, má hlava jednou též se k míru uloží a potom na shledání!“ – 200 I bylo jí, jako když se stromem se loučí květ, – tak volno bylo jí; a přec se loučí jen ten zvadlý květ, anebo ten, jejž v předčas urve bouř. I šla a zavřela ten bílý šat tam do truhly, již měla po matce, by neotevřela ji nikdy víc. – A jak to víko truhly zavřela, tu zdálo se jí, že je zavírá nad celýcelým životem – a od těch chvil byl v jejích prsou nepohnutý klid. *** A on se vrátil; – tak šel lidský hlas, leč jí ten hlas byl jako větru šum, jenž od strniště táhne jabloní, když byl už podzim všechny listy svál a haluz byla suchá, bezkvětá a dlouho v klínu země dřímal květ a dřímal pokojně – svůj dočkav čas. A takto šly ty lidské pověsti: „Ten chudý Štěpán, boháč vrátil se, však nešťasten a s ním se vrátilo malounké děvče, – Bůh ví, kde je vzal. A Štěpán boháč statek zakoupil hned vedle Potockých a tak tu žil, všem znám a všechny znaje jako dřív; jen té, jež dřív mu byla blízká tak, – a srdci bližším nic nemůže být – a teď tak vzdálena, neb moře víc 201 je dělila ta hradba kamenná, jen jí nepohled’ nikdy tváří v tvář. A za ten rok, co tak tu Štěpán byl, si pravili: „O deset sestár’ let.“ A podzim byl a Anna Potocká spřádala len a přadla tenkou nit a pravila ku staré Markétě, jež stará byla Potockých jak děd a u krbu si ruce shřívala – a děla k ní: „– Ten bude dobře spát, kdo jednou v to se plátno uloží, tak měkké je, a vlhce spředené –“ A stará služka ruce sepjala a děla: „Nehřeš, dítě, jiní jsou, jimž pán Bůh ještě větší seslal žal –“ A v tom se dveře otevřely v síň a bled – a přece byl to krásný muž, ač zlomen tak ty dveře otvíral, – v síň vstoupil Štěpán: – „Já se navrátil a ostatní suď mezi námi Bůh! –“ A ona hleděla, jak na toho se hledí, jenž nám v srdce ublížil a přece nemůžem ublížit mu my, a hleděla naň, jak by vešel ten, jejž dlouho čekala a věděla, že chvíle přijde, sem kdy vstoupí k ní, a hleděla naň, jako hledí zrak, když duše pokojna je v hlubinách. 202 A podala mu židli u krbu. A Štěpán sed’ a v oheň upřel zrak a mluvil zvolna, každý váže hles, ať v očistu mu padal, nebo soud. – A vzpomenul na blahý večer ten, kdy bylo zrovna týden před svatbou a on tak šťasten, jak jen můž’ být muž když dívce může říci: Ženo má! – a srdce plné záře slunečné a naděje a v život důvěry, v ten jarní večer vcházel do sadu, kde ona šila svatební svůj šat. – A jak tam vcházel, ruku na lati, tu jak se někde za ním ozval smích a slovo chladné, břitké jako nůž mu vjelo do srdce: – „Hle, Štěpán tam, ten žebrák Štěpán, ženich Potocké! toť hezké věno! – kterým pozlatí si peří své ten otrhaný páv –“ A v něm v to slovo ssedla všechna krev a on tu stál a nemoh’ ohlédnout se po nikom, neb z lidských zraků všech se šklebit viděl tu svou chudobu – a jejích dívčích zraků zapomněl – a hlavou hučel jízlivý ten smích a krev se zdivočila v tento mžik a myslel jen – a víc nemyslel nic – jak s „V hrdlo lžeš!“ – ten lhavý úsměšek v líc nestoudnou by moh’ jim hodit zpět! A tak že hodil jim to srdce své a štěstí její a šel v dálný svět 203 tam za mořem, kde bídný jest jen ten, kdo srdcem bídný – a tam pracovat chtěl k úmoru a pak se vrátit zas a říci jí: Jak živ je nad ní Bůh, by odpustila mu ten velký žal a říci jim, že chudák, žebrák víc se nejde šatit statkem Potockých. A tak že šel – a štěstí přálo mu a pak byl mužem, – mužem byl! ó muž! A ta, jíž chotěm byl, že zemřela; však její hrob že není spuštěný, neb vlídná bylabyla, jak je krotký pták, – a tak s tím tichým zrakem zemřela. A on se vrátil s děckem sirotou a po letech šerého života a po všem zlu, co on učinil jí a po slzách a marném doufání a pro to její žití zmařené, že přišel k ní, by moh’ ji odprosit. A ona, byť nemohla manželkou mu nikdy být, – byť je i oddal kněz – by matkou byla jeho sirotě!“ A Anna děla jenom: – „Štěpáne, v ten jarní večer pod tou jabloní se skončil mého žití krásný sen – však tvému děcku, – chci mu matkou být.“ A jak mu nyní ruku podala a on tu ruku tisknul v ruce své, tu skrápla slza na tu jeho dlaň – a byli rozloučeni na věky. 204 A Štěpán odešel a chřad’ a chřad’ a v příštím jaru zemřel; – do rakve jej uložili v plátně, běleném na sněhu v zimě: – „Měkce bude spát, kdo jednou v to se plátno uloží.“ A z toho plátna druhý bílý kus složila v truhlu Anna Potocká, až ona bude, jako teď je on. – I Anna byla matkou sirotě a vzpomínajíc na to dětství své, jí věrnou matkou byla dvakráte. A dívka dospěla, jak v poli květ. A večer byl, zas v krásný jarní den a jabloňové suché na sněti dvé šveholilo černých vlaštovek, a povídaly si; – to ví Bůh sám, co mají si ti ptáci povídat. A pod jabloní Anna Potocká zas vyšívala bílý k svatbě šat a modrých zvonků došívala tam, svatebních zvonků plnou ovrubu. A druhý den, v tom šatě svatebním, v tom šatě někdy Anny Potocké, šla do kostela dcera Štěpána. A Anna stála za ní za matku a hleděla na stupeň oltáře; – však dítě z všeho nevědělo nic a v jeho tváři slunce úsměvem se zračil celý žití klid a svit. 205 A ona, jak tu stála za matku, jak stupně dotknul svatební se šat, jen viděla ten děcka svit a klid. A v srdci bylo Anně Potocké, jak viděla by celý život svůj, – a nebylo v něm čeho odpouštět. 206