ZA VÁCL. BENEŠEM TŘEBÍZSKÝM.

ZA VÁCL. BENEŠEM TŘEBÍZSKÝM. † 20. června 1880.
TA sláva, kterou lidstvo věnčí krále, ten vavřín, který z krve vypučí tisíců padlých v muce neskonalé, ten jásot davů, jenž se rozhučí, když v triumfu si vezou modlu svoji za skutek dobrý nebo za zločin: – ta sláva mělká není slávou Tvojí, Ty, který žil jsi, – svého lidu syn, a pohřben’s – v lidu svého náručí. Sám dítě z lidu, stál jsi v jedno s nimi v jich práci, boji, slz i slastí proudu, s tím srdcem, které kruhy železnými jak přikováno bylo v každou hroudu, kde česká síla zanechala sled ať slávy záplavou neb mořem běd – 318 s tou duší čistou, velikou a vřelou, nic nežádající, než vlastí celou by vzešlo slunce ještě jedenkrát, jak Ty’s je viděl v dobách slávy plát. – Jen ve svých snech! – a život Tvůj byl snem, v němž na sebe jsi zapomínal zcela. Ty’s jenom děl: „Matičko osiřelá, kdy tebe zase z prachu pozvednem’? Matičko, matko, domovino sirá, což už ta noc nebude nikdy dnem? – Viz, matko má, jak mi to srdce svírá, jsem chud a sláb, – leč, co ti mohu dát, je všechno tvé: můj život, moje snění, má práce, moje každé pomyšlení; vše, matko moje, vezmi nastokrát!“ Jak nocí táhne hejno labutí v jih slunečný a jejich teskné pění a šumot bělostkvoucích perutí poutníka zbudí, který z unavení kdes klesnul podél cesty bez naděje a zaslechnuv je dí: „To labuť spěje tak vysoko a do úmoru v dál –“ a vstane pak a jejich kráčí směrem: – hlas Tvůj se ozval chladné noci šerem a doslechlo jej srdcí na tisíc, svůj celý stesk a celý v něm svůj žal a pravili: „Hle, také jeden z nás a nezoufá! – jen slyšte jeho hlas, jak vítězně teď letí v nebesa, trpí co my, však v boji neklesá, nuž, pojďme za ním, – lepší době vstříc!“ 319 Byl’s v světě sám, jak opuštěný kmen, a vítr bral Ti lupen po lupeni, a když jsi kles’, – sám bouří vyvrácen, to mohl Tobě záviděti král, jak tisícové s Tebou ku temeni se brali svatých Vyšehradských skal! – Neměl’s tu matky, bratra, sestry žádné, však z cizího-li oka slza padne, ta váží tolik, jako krve svazky: Tvůj lid Tě miloval a hrob Tvůj svlažen byl tisícerou krůpějí té lásky – Tvůj lid to cítil, kdo mu bouří sražen. A ze rtů chudiny, těch lidí práce, to znělo za Tebou: „Nuž tak jdi s bohem!“ a ze rtů dětí znělo to: „Spi sladce!“ a ze rtů soudruhů: „Po boji mnohém jdi, příteli, a odpočin tam sobě!“ – A přejdou léta – a tam na Tvém hrobě snad růže zvadnou, – ale zastaví se poutník tam, to z těch, kdo věřit budou, jak věřil’s Ty za ranní záplavy, že nad rozrytou českou, svatou, půdou zasvitne slunko přec, – přes všechny mraky! A půjde dál se zvlhčenými zraky, byť u Tvých nohou postál jenom mžik, a řekne: „Tobě tady pod tou hrudou za vše, a za vše, lidu Tvého dík!“ 320