U OBRAZU DÍTĚTE.
TY na obraze usmívavé dítě
s tou růžnou tváří, jasně modrým okem,
jak často rok již zaměnil se s rokem,
než zraky moje opět spatřily tě!
Ty dítě mé, jak jsme se rozloučili
a po letech se opět shledáváme:
ty usmíváš se ještě,– vždy to samé,
však oči mé se pláči naučily.
A srdce bolí, vzpomenu-li na to,
jak tisk’ jsem rty k té desce skleněné
a nyní, chvíle tato?
Ó, chladím jen své čelo plamenné.
Můj příteli, již nejsem, co jsem býval,
již děcko ne, co bratrem tebe zvalo,
a k tobě hravé ručky rozpínalo,
již zvadly sny, jež s tebou kdy jsem sníval;
50
a líto mi těch mladých, dětských let,
a líto mi, že v světě žádný květ,
jejž neoderval života by příval.
Já sestárnul, viď, malý příteli,
a divíš se, že to tvůj kamarád?
Však ze srdce ti odpouštím to rád,
vždyť jiní také pozapomněli,
co živi jsou a ty’s jen obraz kusý.
Leč přec-li jich a tebe vzpomenu si,
tu cítím bolem srdce usedat.
Jich, mužem dost že být mi možno není,
jenž bez bolu by nes to zapomnění,
a tebe zas, že času přeletem
mi nelze myslí zůstat dítětem.
Proč budí člověk z krásného se snění,
proč z temnoty, jež jemu světlem září,
v ten zásvit náš, kde teprv znát co tmění
a tělo oslábnout-li musí v stáří,
proč duši aspoň nelze uchovat
tak věčně mladou, dětinnou a svěží?
A to když bylo člověku dát s těží,
proč neumírá, dokud ještě mlád,
než na sny luzné sněhu napadne,
než bujná mysl v ledy uchladne?
Proč člověk dél než oheň duše žije
a s poslední hned jiskrou nezmírá,
jež vypryskne těch temnot do čira:
než sevšední a vše se v tupost slije? –
Či náhradou života tisícletí,
v němž rychleji už srdce nezabije,
za jednu myšlenku, jež mozkem letí,
za jeden sen, v nějž prach nám nezasáhá,
51
za pocit jen nezpytvaného blaha,
za jeden úsměv, jednu slzu dětí?
Nač popele, když jiskra v něm dohárá, –
či život životem, když duše stará?
Však marně, marně, – všechno, všechno hyne
a vše ač rád by člověk uchoval,
než čeho zví, je vše, i srdce jiné.
Můj příteli, já mnoho pochoval
a zbylo mi jen trpké vzpomínání
na to, co bylo a co nyní je;
a loďka-li se plavci rozbije,
kdo zazlí mu, že hyne u zoufání? –
Slyš, dítě mé, já trpěl velmi mnoho,
než stala se, čím teď je duše moje;
leč neviň, jako jiní mne jen z toho,
vždyť také já se nerad spouštěl ráje,
vždyť každý nerad ve propast se kácí;
když ale hvězda po hvězdě se ztrácí
a mraky jdou, kdo diví se, že tma je?
Mé hvězdy shasly mou i jiných prací.
Šel v svět jsem hledat, co mi odlákal,
přes dálné moře loďka moje hnána,
do vln jsem hleděl s večera i rána;
leč ptej se plavce, třeba vyplakal
si oči marnou touhou ze dne ke dnu,
zda za tisíc těch perlí voda slaná
mu vydá stonulou tam perlu jednu?
A ptej se toho, kdo se v poušť uchýlil,
zda vše nerovnal k svému životu
a neviděl jen samou pustotu,
třeba mu jiní děli: Ty’s se mýlil!
A ptej se mne, zdaž léta mi a míle
to vrátily, co jedna vzala chvíle? –
52
A ptej se mne, proč, co mi ještě zbývá,
té choré duši nepostačí k míru?
Kde jedna hvězda do noci se dívá,
tam víc jen kolem vidět ve tmu čiru.
A kol mé duše, příteli, je temně
a děsí mne, že temněj ještě bude.
Co říkáš tomu? Usmíváš se jemně.
Nuž, směj se, směj,– já hledím, – noc je všude
a hlava klesá v závratném tom víru.