TOBĚ.
Proslov k „Ruchu“ 1868.
TOBĚ, co s tváří bledou, řetězem kol šíje
na trůnu sedíš v rumy skáceném,
laur strhaný na čele vznešeném,
na něž s pod lauru chmurný stín se lije
co dumný sen o ráji ztraceném;
Tobě, jejížto povzdech rtové halí
v tak tklivý úsměv, že by zahynul
člověk jen hořem, kdyby nekynul
dál Tobě žít bol v oku neskonalý;
Tobě, jež celá v pohrzení, žalu
mi dražší’s těch, kdož na skráň v pychu svém
si vítězný tisknouce diadém
hlavou ční k nebi, nohou brodí v kalu,
mi dražší’s tisíckrát s tím zdraným šatem,
s tím řetězem, kde slzy – perly stkvoucí,
Ty železem a oni spjati zlatem, –
Tobě chví z ňader píseň má se vroucí!
33
Ha, píseň, píseň jen? – Při boží hněv!
Uštvali Tě jak laň hon psů a hochů,
vyssáli Tě, jak upír spících krev,
zhyzdili Tě, jak barbar řeckou sochu,
a stupili Tě slabou, v bídu sklanou,
že sníh by zkrvavěl nad takou hanou,
a my? – nám stačí vrkající zpěv!
Jsme národ žebráků! – žel duchem víc než tělem,
svým činem na mizině, ač ne řečí.
Ten minul čas, kde sáhalo se k meči,
kde ranou v tvář mluveno s nepřítelem.
Když mrtvý kámen britským hubitelem
z bořícího se loupán Parthenonu,
Kleft jako skála, zaplakal co dítě;
nám, kde již všemu odzvonili k skonu,
jimž nezůstalo ani ve úkrytě
nezhanbené ni upomínky jedné,
u nás, kde člověk ani neusedne
na místě slzou, krví nesvlaženém,
kde kámen ne, kde šlapou srdce živá:
co nám jsou slzy, – nám dost slova bývá
a žár co zbudí v robu otupělém,
v nás zbabělství se zdusí pod popelem!
Jsme národ žebráků; – já také žebrák jsem
a to, co jiní, k nohoum též ti kladu:
to vínek ze slov, rýmem spjatých v řadu,
jen jiní snad co ne, horoucí slzu v něm.
Odvrhni slova má, jen pozvol, matko, prosím,
bych zlíbat směl tvé ztlelé řízy lem.
Jsem žebrák, činu není v srdci mém,
jen slzou, dovol, ať tvé rány zrosím;
odvrhni slova, – jen tu slzu vem.
34