Z IRSKÝCH MELODIÍ.
I.
VY pušky máte, my jen holé ruce,
my právo jen, vy máte násilí,
nám titule se zrádcův udílí,
vám za zločin se dává absoluce.
Vy pány jste, my schátralou jen luzou,
vy na svůj povel slepé otroky,
my nadšené jen máme proroky,
my láskou jen, vy bojujete hrůzou.
Vám kyne čest, nám pranýř, úmor, hany,
vám křížky na hruď, bodák nám, v plec kříž,
vám k šejdům světlo, k činu nám jen skrýš,
my nic, vy za štít máte velikány.
Vás v pyramidy kladou, ve Pantheon,
náš do všech úhlů vítr nese prach,
náš pomník Helota je v dějinách,
váš Caesar tam a hrdý Napoleon. –
Nuž ať, – tu kletbu všichni znají dnové,
že vaše pěstě právo srazí v kal,
však jako „Země syn“ vždy z prachu vstal,
tak z prstě čerpalo vždy síly nové.
Tak často houkla skrváceným světem
ta tyranova hymna jásavá:
Již sedněm k hodům! Tichať Varšava!
– tiš na hřbitově kostmi na posetém.
35
Tak často již si budovala tróny
na kupách mrtvol havěď hýřivá,
a hudba zní, číš kypí pěnivá
a slzy v to a utlumené stony.
A na posměch krvavým stínům hýká
a v chrámech rouhá se: „Buď chválen Bůh!“,
však jaký ryk to zahřměl pánům v sluch?
to Robespierre, Harmodia dýka.
Jen dál tak po svém, vy i vaše chasy!
my po svém též; snad zas nás porvete;
nechť, – z naší krve mstitel vykvete;
čí vítězství, – to dopovědí časy.
II.
O Bože, Bože, ten když svět jsi stvořil,
tak lepý, krásný, k jasu jen a lásce,
či zamýšlel’s jej v lup dát dravé chásce,
či chtěl’s, by červ, jejž’s stvořil, zas jej bořil?
Což nechtěl’s, aby volny světy byly
jak Ty, než čeho v pustém bylo šíru,
či neurčil’s je k svobodnému víru,
to nechtěje, by na řetězích hnily?
Proč trpíš jich, těch rouhačů Tvé vůli:
že’s vzduch učinil, sup by volněj létal,
a zem, by tvor Tvůj do prachu se metal,
a oheň, tyrani by pouta kuli?
36
Velebě jedné koří svět se celý:
to’s Ty; – kdo jiný dít smí: „Nade všemi
jsem já“, – kdo z lidí lidem: „Všichni k zemi!“
Prach prachu: „Modla jsem, ty klaň se!“ – velí?
A přec tak jest; – ta muška v každé chvíli
se volna shřívá, kvítek volně vschází,
to ptáče volné píseň pěje v mlází
a člověk, chlouba Tvá, – všech bídnější-li?