JEST malá moje otčina,
tak maličká, tak rozrytá,
div neroznesla už ji v svět
ta nepřátelská kopyta.
Vy pyšně na ni hledíte,
jak ubohá je, nevelká,
a mezi vámi místečka
ta chudá nemá popelka.
Jste velcí, slavní, úzký svět
je pro ty vaše hrdiny,
a ona z koutku hledí jen,
jak vy děláte dějiny.
A jen když přes ni pádíte,
dá své vám krve potoky;
ó, Bože, vždyť vy pány jste
a my jsme jenom otroky.
Však my, ač vámi skupená
sta let nás kryje mohyla,
však my, – chci říct, – už slzu zas
ta sprahlá země vypila.