MÉ PÍSNĚ.
I.
NECH, můj hochu, těch svých písní!“
ondy milá zašeptala,
když svou bílou, něžnou ručkou
v mých se písních probírala.
56
„Nech těch písní, jsou tak smutny,
ani bych je číst neměla.“ –
Čtla je přec a v černém oku
rosa se jí pozachvěla.
A já jsem tu rosu slíbal,
ale slib se v píseň mění;
podala mi bílou ručku:
„Zpívej, nejsi k napravení!“
II.
POHODILA vzdorně hlavou:
„Nechci slyšet písně tvoje,
zpíváš o mně neustále,
to mi činí nepokoje.“
Pohodila vzdorně hlavou,
shrnuly se černé vlasy,
vypjalo se bílé čelo,
oči skryly tmavé řasy.
Sáh’ jsem v struny zvučné lyry,
nepěl již jsem o své milé:
zpíval jsem o černé noci,
o hvězdách a luně bílé.
57