ODŘÍKÁNÍ.

Josef Václav Sládek

ODŘÍKÁNÍ.
MOU duší zas dnes jisker mihotá, jak meteor když nocí rozprýská se, a v prsou září to a zvučí zase jak v jaru života. A tomu dávno již a ze dne ke dni květ po květu proud žití z mysle dere a poesie v dál se odebere, když duše zvšední. 72 Jen časem slýchám zas těch křídel vání, a zdá se mi, že kdos se ke mně shýbá a vzdušným retem v kalný zrak mne líbá, řka: „Odříkání!“ A pak to vzkypí v bývalé zas síle a v duši mé se nebe, země pojí, zlo, dobro v smír a roků trýzeň zhojí ta jedna chvíle. A slyším jeden stesk jak světem dýše a v tom i zoufalý se výkřik ztrácí orla, jenž s křídlem zlomeným se kácí s nebeské výše.