DOSLOV.
JÁ nejsem ani palma z jihu,
jež hlavu koupá v světla zdroji
a znaveného, schváceného
v sny luzné, v naděj upokojí.
A nejsem ani norská chvoje,
jež ve vichřici vzdorně stojí
a učí ty, jimž srdce puká,
jak vytrvat v tom krutém boji.
A nejsem orel, jehož letem
jich na tisíce v úžas jato,
ni slavík, jenž by lidstvo učil,
jak milovat a zmírat za to.
Já jsem jen prostá česká olše,
jež povyrostla u potoka,
a do měnivých zadívala
se vln jen trochu do hluboka.
A neželela mnohé větve,
když divočej’ to proudem spělo –
v mých haluzích to zašumělo,
jen když to tuze zabolelo.
74
Já jsem jen skřivan z českých polí,
jenž silnými vzlet’ perutěmi
a jehož náhle perun boží
i s jeho písní srazil k zemi.
A přijde po mne tisíc jiných –
kéž nouze o ně v Čechách není,
a kéž jim Bůh dal lepších písní
a trochu méně utrpení!
75