BĚLOKŘÍDLÉ LODI.
PODZIMKOVOU nocí slyším vítr douti
dálného jak moře utlumený kvil,
běda lodi, která musí bouří plouti,
u kormidla plavec nemá-li už sil.
90
Co to bouří duje, co to větrem kvílí,
z dalekého břehu pozdrav, nebo stesk?
od kormidla plavec do noci se chýlí,
v rozčeřené moře rudý plane blesk.
Od přístavu doma cesta již tak dlouhá,
navrátit se nelze nikdy, nikdy víc!
Kde je přístav klidu? – vidina to pouhá?
Ne! – tam už se jeví v žehu blyskavic.
Plavba už je krátká, tam o šeré skály
dnes, nejdéle zítra rozbije se loď. –
„Popluješ-li se mnou, proč bychom se báli?
moje pevná křídla čelí bouři; – pojď!“
Hlas-li to byl bouře, nebo z mořské pěny
umlklý tak dávno hlas to šeptá v noc?
neb to s bílou lodí anděl okřídlený
umdlenému plavci přišel na pomoc?
Pozdě, příliš pozdě! – loď se chýlí k zkáze
a kdo dobrý plavec zahyne už s ní; –
měli jsme se dříve potkat na své dráze,
bělokřídlá lodi, v úsvit když se dní.
S mnohou tíží spěla loď má v divné kraje,
jednou vítr dobra, jindy hnal ji hřích;
nepluje se s lodí takou v přístav ráje
ani na andělských sněžných perutích.
Mnoho mořských vraků jede mořskou plání,
dále od nich, dále! – byly souzeny!
neznají už „s bohem“, ani „na shledání“,
a Kdos ve přístavu píše: „Ztraceny!“
91