PAMÁTCE BOHUMILA HAVLASY.
(† 1877 v Alexandropoli.)
TY’S přál si umřít mlád...
Sám, neznaný v neznámé cizině,
bez přítele a druha, kol jen chlad,
a s duší bloudící v poslední vidině
kdes v domově po klínu matčině, –
tak umřel’s – mlád!
V tvé duši nikdy nespočinul klid;
byl’s jedním z nás,
jimž osten nepokoje v srdce vryt,
jejž zlomí hrob, ne čas.
Sám každý z nás se bere cestou svou
jak dravý pták – neb uštvaná jak laň,
a mezi sebou jsme si cizinou
a v žití sotva stiskneme si dlaň;
jen z našich řad když zase někdo pad,
se ruka k srdci přitiskne
a z oka slza vytryskne
a víme, druh jak druha přec měl rád!
Nač tobě více slov?
Jsouť jenom jak to větru šelestění,
jež táhne přes tvůj pustý, smutný rov –-
to tebe nezbudí; –
jen trávě, jež ti vzrostla nad hrudí,
to z daleké buď vlasti pozdravení! –
92