TVŮJ OBRAZ.
TEN obraz tvůj tak němo shlíží
tam v pološeru v postel mou;
co noc, než sen mi víčka stíží,
můj pohled do něho se hříží,
co noc to bílé čelo tmou
se ke mně níží.
97
Co den jsem k tobě ruce spínal,
když z lože jsem se zved,
a den když v síni uhasínal,
já modlit jsem se započínal:
mne děsil ten tvůj hled –
já modlitbu jsem skončit nedoved.
Však temnem zrak tvůj pozírá
zas blíže v oko sdřímající,
vždy blíž a blíž, až umírá
i výčitka v té drahé líci;
a ve snu snad že poznovu
mých myšlének zas vedeš osnovu
a stíráš slzu na brvách se chvící.
***
Roky táhnou, roky mizí
a my jsme si víc a více cizí.
Roky táhnou, roky bolí;
už mi ani na tvém hrobě
plakat nedovolí. –
Od východu vítr táhne
a mně je tak bolno, bolno –
po něčem to srdce práhne –
Spíš? – ach tobě je tak volno!
98