HOSTÉ.
PŘIJDEME dnes, pane milý,
pobavit se trochu s vámi,
neradi jsme doma sami,
večer bude roztomilý.
To je od vás hezké zcela,
milí hosté, to je správno –
Bože! jak je tomu dávno,
co má jizba osiřela?
Není ještě dávno tuze,
myslím ještě, že to není,
ale u mne, hosté ctění,
nějak prázdno je až k hrůze.
Není všechno již jak bylo,
já již sám to nejsem ani,
jen to vaše usmívání
v praničem se nezměnilo.
A mně je to milo dosti,
že přec ještě o mně víte,
ale, milí, odpustíte,
mám už večer jiné hosti.
Přicházejí nepozvaní,
nikdo dveře neotvírá,
jak by spadli ze tmy čira,
usedají bez usmání.
Přichází jich celá řada,
když je ticho v síni, venku,
že bys slyšel po okénku
jak se plný měsíc skrádá.
99
A já polo v bdění, snění,
jak se jeví, jak se ztrácí
vidím, jak se nazpět vrací
vše, co bylo a už není.
Na okně se v pavučině
jako muška houpá v záři
dítě s mou, jak byla, tváří,
hledí vážně do mé síně.
V koutku stará usedává
Žena polo v tmě a svitě,
hledí chvilku na to dítě,
hledí na mne, v pláč se dává.
A tu slyším lehkých kroků
podlahou jak zvuk se skrádá, –
aj, to s děckem žena mladá
usedává po mém boku.
Na ruce se prsten blýská,
zvadlou myrtou vlas má spnutý:
„Což se ti už, muži krutý,
po nás ani nezastýská?!“ –
– – – – – – – –
A ta slova zní tak jemně,
a ten pohled všech tak mrazný –
zdá-li se vám sen to prázdný,
přijďte o půlnoci ke mně.
100