S BOHEM.
NUŽ s bohem buď, když s bohem tedy přec!
když už to pravda, že tě více není,
já nevěřím ni dnes v tu hroznou věc,
že tolikrát již hrob tvůj pod zelení
a já jsem ještě živ; – však v srdci mém ta tíž –
ty nenavrátíš se mi nikdy již!
V mém srdci pustá tíž a ty se nevracíš,
bys jediným mne slůvkem potěšila,
a přec ta ruka tvá tak měkká byla,
a každé slůvko tvé jak slunce, když
se moje tvář jen chmurkou zasmušila.
106
Na širý hledím svět a svět je prázdný,
den po dni míjí, prázdný pro mne čas,
a lidský úsměv chladný mi a mrazný
a lidská láska led; – mžik nenahradí svět,
jenž jeden blažil nás!
Jen někdy sen mi tebe navrací;
však divnou, jak bys nebyla to sama,
tvůj ruky stisk už můj mi nesplácí –
i ve snu již je prázdno mezi náma.
Dnes ještě vzpomínám, však v mlhách hyne
tvá podoba, tvá láska, hlas i hled
i stisknutí tvé ruky naposled,
to před chvílí, než byla’s v říši jiné –
a vše to mine!
Nuž s bohem buď, i Ty, již unáší
smrtelným zrakům svět ten daleký,
a s bohem ty, vzpomínko nejdražší,
než vymizíš mi z duše bezděky.
A s bohem sne, v němž jednou se mi zdálo
o lidském štěstí, s bohem naposled –
a dobře je, že nevrátíš se zpět
už nikdy sem, kde radosti tak málo
a žalu na věky.
107