STARÝ KANTOR.
KDY starý kantor přišel k nám,
věděl jen on a pán Bůh sám;
od starých cos se slýchá.
Za nás už býval šedý děd
a víme jen, že dlouho let
v svém hrobě leží zticha.
Bůh dopřej mu tam klidně spát!
my měli jej, on nás měl rád:
my byli jeho pýcha;
sic nedbal mnoho na vědu,
však říkal: „Hoši, ku předu!
jen baba sedí zticha!“
Když někdy všechny bral nás ďas,
on usmál se: „Jen nikdo z vás
ať se mi neudýchá!“
leč v každém srdce utuchlo,
když rákoskou to zabuchlo
a zahřmělo: „Teď zticha!“
126
A s tatíky když u zkoušky
se matky sešly, s dědoušky,
tu nějak nedoslýchá,
a když vjel vikář do toho,
to ví sám Pánbůh na koho
ten kantor vykřik: „Zticha!“
Ať na pohřeb šel, na křtiny,
my hned jsme měli prázdniny:
jeť pozdě honit bycha;
a o pouti co sousedů,
jej všude zvali k obědu, –
a on pak pil tak zticha.
Při velké mši už z návyku
děl: „Ať jen žádný z muziků
mi v taktu nepospíchá;
ta vložka ať jde bez hany
a pozorujte varhany
a teď mi laďte zticha.“
A u muziky nedaří
se s žádnými tak šumaři,
jak on když v ně se vmíchá;
ten prim – kdo že to dovede? –
jak ledem když se rozjede,
i pusón je teď zticha.
Však o „Jitřní“ ať vesele
si zanotovat v kostele
se nikdo neostýchá! –
tu k pastýři: „Jsme bratři,“ děl,
„dnes narodil se Spasitel!“
– a slzu setřel zticha.
127
A tak to šlo od roku v rok
a k cíli dojde každý krok,
a doorá se lícha; –
pak ruka byla jako cent
a smrt, ten starý dirigent,
prim ve svou vzala zticha.
„Až na školní mne snesou dvůr,
mou píseň zapějte, – tu v dur!“
to děl, – už sotva dýchá.
„Já mním, že jsem vás dobře ved,
jdu k Bohu v konkurs naposled –
a teď, mé dítky – zticha.“