POESII.
OHNĚM i mrazem, jasem i tmou
vcházela’s, vešla’s v duši mou;
ať Ietěla’s nebem, ať snesla se v zem,
já držel se za tvé řízy lem
ve hvězdných výšinách, v propasti hlubinách,
ať srdce pokrýval mi zlatý pel, či prach.
Ohněm i mrazem, jasem i tmou
já prošel životem pod perutí tvou –
i ať to bylo už tak neb tak,
ať úsměv mám na rtech, neb zakrývám zrak,
v tom běhu šerých let, kde vše utuhne v led,
ty zbyla jsi mi v srdci co perla naposled.
Je to teď stárnoucí, skloněný strom,
leč zbylo dost květů na stromě tom –
ať z mízy je stvořil, neb z jíní tvůj dech,
cítím přec v kořenech, ve větvích všech
to tvoje dýchání, to slunné usmání,
jež, i když vrhá stín, – stesk žití zaclání.
[145]