NOC byla hvězdná, kraj byl mhavý, němý,
tu a tam jen světlo kmitalo se v dáli,
a jedno po druhém v hloub noci haslo;
jen tam, v tom malém domku pod olšemi,
jediné ještě chví se haluzemi –
a to již tolik nocí tam se třáslo,
již tolik nocí u lože tam stály
smrť, život, smrť a boj a utrpení
a žádná naděje, – žádné vykoupení!
Obloha hluboká a siná, tmavá,
a světlo hvězd tak měkce, vlhce padá
na závoj mlh, jenž zemi obetkává
tak zvolna, pokojně, – jak mír se vkrádá
tam, kde se trpělo a dotrpělo. –
Jde k půlnoci... Teď v olšinách se stmělo.