VLCI.
CHALUPA sdraná v skalném úžlabí,
jak osamělé hnízdo jestřabí.
Tři šeré sosny stojí do kola
jak do svahu je vryta do pola.
Klesť na střeše a stěny slepené,
a práh z té jedné sosny kořene.
Z pod nízkých dveří ven se valí dým
a choulí se pod hustým sukovím.
A kdo jde kolem, když se přitmaví,
se u doupěte sotva zastaví,
kde, na půl cesty k lesu z vesnice,
se uhnízdili vlk a vlčice.
184
„To na dětech si člověk vyhlídá!“
vlčice stará vlku povídá,
jak prázdného tu sedí u stolu
a oheň z krbu šlehá v plápolu.
„Den po dni se tak v hladu vystřídá
a on se dívá na své rodiče
jak nevděčné a němé dobytče,
jež nedbá, zda mu matka vyhladne!
Však, když se chce, se leccos popadne
a nechtějí-li vzíti do díla,
že bojí se té chasy z vlčince,
je dosti děr do jejich ovčince.
Ne nadarmo Bůh noci posílá,
a nač pak v poli sžatý leží klas,
a nač pak v světě všechno má svůj čas
a známou stopou chodí z lesa ven! –
Však Jíra sedí, zabrán v hloupý sen
a chodí, jako nebylo by nás
a hledí v svět jak tupé nevinně,
a neví, Bůh na nebes výšině
jak nevděk dětí trestá nejhůře!“ –
A do kouta hled matky střelí jen,
kde Jíra sedí jako přimrazen.
„Já hrabala proň jako pro kuře,
když malý byl, a on se vzepíná,
když dím: „Tam, chlapče, dobrá příčina,“
a huhlá cos o lidech poctivých. –
Já, matka tvá, ti pravím, není jich!
byť přezděli mi stokrát: vlčice,
já podívám se všechněm do líce
a dím, že vlků pln je celý svět
a hledí jen, jak druh by druha sněd’!“
185
A matka divou, vlčí zornicí
tam hledí do kouta, kde v plameny,
jak na borové sedí lavici,
se dívá Jíra jako zjevený.
„A nač tě táta střílet naučil? –
když kluk jsi byl, tu jsi se nemučil
pro lecjakéhos toho zajíce –
leč, co k nám přišel nový myslivec
a cukrová ta jeho dívčice,
tu po čertech ti nějak těžká věc
vzít ručnici a zajít do lesa.
Což matka! – ať si hlady poklesá,
Což pak je tobě do rodičů muk?
Ty, nevděčný a zpitoměIý kluk,
jsi zadíval se někam v zahradu,
jež zavřena ti na sto západů!“ –
A teď, jak oheň do krve si ved’,
se zdálo, v koutě že ten Jíra zbled’.
A beze slova s lavice se zved’
a sundal starou pušku se stěny. –
A němý vyšel přes práh světnice,
odkud se lila záře měsíce
přes skalnou stráň až v obzor vzdálený.
***
„Je daleko ta panská obora,
však Jíra přec už mohl by tu být,
snad někde zas se u myslivny shlíd’ –
ó krásná je to v stáří podpora!“
186
Však starý, v němž se přece pohnul cit,
ven vyšel přes práh. Měsícový svit
lil naproti se vzhůru po hoře,
kde bělala se stezka k oboře.
A za horou se obzor modravěl,
že, v úplňku jak proti němu stkvěl
se bílý, ostrý měsícový jas,
byl bys tam poznal jeden z hlavy vlas. –
A v tom tam šlehnul blesk – a druhý zas!
Však, jedna rána ozvala se v ráz:
jen zahučela dlouhou ozvěnou. –
A starý pytlák, s tváří zděšenou,
v dál upřel vlčí, vytřeštěný hled
a zachvěl se; –
leč byl to jenom mžik:
Vždyť myslivec už stár je tolik let
a za pytláky neslídí v ten čas! –
A do tváře krev vrátila se zpět,
neb od obzoru odrazil se stín
a on jej znal, že byl to jeho syn.
Než vešel do jizby, děl: „Bohu dík!“ –
A teď se otevřela závora
a Jíra vstoup’, – však trochu vrávorá,
a není div, neb Jíra byl tu hned,
sotva že starý ku stolu si sed’.
A Jíra pušku hodil na skobu
a těžce sed’ a měnil podobu. –
Teď pravou rukou pod kazajku vjel. –
Pak hodil číms do prostřed světnice:
187
„Zde, matko, máte toho zajíce,
buď za vaše vám slova odveta...
Ta cesta, matko, buď však prokleta!“
A Jíra mrtev spadl s lavice.