SLEPÁ CHŮVA.

Josef Václav Sládek

SLEPÁ CHŮVA.
TAK čista sedí, úpravná a bílá tam v besídce, – jen víčka má tak stinná a dí: – „Já byla jako chůva jiná, a k milému jsem na mžik odskočila. Bylť přišel z vojny. – Já se navrátila a dům byl v ohni, matka ruce spíná: je dítě tam! – a já tím byla vinna! – a já také to dítě zachránila! Tak zohavena, – jaké pak to vdaní! však dítě, – teď už výbavu mu strojí – je ke mně hodné; – a když u mne stojí tak plna štěstí, na rámě mi klepá, tu neželím, že k vůli ní jsem slepá! – jen kdybych mohla podívat se na ni!“