RODNÉ MLUVĚ.
MÁ rodná mluvo, ty drahý skvoste,
jediný z velkého odkazu dědů,
který jsi přetrval v svatosti prosté
všechnu jich slávu, všechnu jich bědu,
nádheru králů, velikost věků
a vše, co do prachu shrouceno s ní –
tak plna tklivosti a mužného vděku
jak zněla’s od věků, – na věky zni!
Ty, prostá dceruško doubrav a nivy,
kde jsi se zrodila jako zpěv ptačí,
jako šum hvozdů plný a snivý,
jak olšin stýskání; – v smíchu i pláči
vždy stejně upřímná, velká a svatá,
když slunce svítilo, když hořel blesk,
v svobody ruměnci, v okovy spjatá,
i když ti nezbylo nic, než tvůj stesk.
263
Když bouře zničila květno tvých luhů,
když třeskot oněmil v přílbách i meči,
ty jsi nám zvonila radlicí pluhů,
ty jsi k nám mluvila pohádek řečí: –
pastorkou ve hradech, – pod nízkým krovem,
co šlechtic zapomněl, – co nechtěl král,
ty jsi k nám mluvila tím ryzím kovem,
jehož se netkly rez ani kal.
Ty’s u nás zůstala, ty mluvo sladká;
kdy všechno zapadlo v bolu a tísni,
na dětské rty tě šeptala matka,
ty jsi nám zvučela v milenců písni,
ty jsi nám plnila modlitbou chrámy, –
tebou se ozýval luh náš i les
a strážným andělem zůstala’s s námi,
když anděl smrti se přes Čechy nes’.
Lupínek pozlátka na spustlém hrobu,
koruna zapadlá v jezerním klínu:
ty’s byla pokladem chudému robu,
který mu svítil do mrákot stínů; –
lupínek pozlátka na starém štítu,
na vetché kronice lesk zlatých spon,
ty jsi se vmlouvala do jeho citu,
až hlas tvůj zbudil jej jak velký zvon.
Ó zvuč a zpívej, hlahol a bouři
ty mluvo vítězná chudého lidu! –
když hlas tvůj urdousen v krvi a kouři,
hlahol nám u krbu v domácném klidu –
až jednou zabouříš jako hlas hromu
od horstva k horstvu přes český luh –
a bude zas dědicem ve vlastním domu,
ten, jehož dědicem chtěl mít zde Bůh!
264