OREL.
KDYŽ první rána houkla v hluš
a chmurně měří muže muž
a pušku k líci dává,
kdo odváží se zvolat: Kleč!
než v prachu zlomen jeden meč,
kdo mluví, že se vzdává?
Kde křivda, tam jí čelí muž,
a kdo je sketa, ten si služ,
však muž se nepodává!
On proti vichru stojí, dub,
a v hnízdo tam když letí sup,
on orlem křídly mává.
A k muži muž se pevně druž!
dost času ještě na podruž,
a to jen, kdy se spává! –
když srdce ztichlo, ret je něm’,
a orla sup si srazil v zem,
jak také se to stává!
Sic do prsou ti klove už,
ty český orle; jen se tuž!
vždyť každá přejde sláva!
a sup kdo dnes, je zítra kdes
a kdo dnes pad’, se zítra vznes’,
a v nebe křídly mává!
268