KRÁL OTAKAR.

KRÁL OTAKAR.
KRÁL Otakar ležel na poli, byl zkrvaven a blátem zbrocen celý – v daleku rohy hlaholí, kolkolem strážné ohně se chvěly. Král Otakar ležel na poli, prsa tak krvavá, tvář měl tak bledou, – ty rohy tak dutě hlaholí: to ti čeští zrádní páni z bojiště jedou! Kdo, králi, vezme tvou korunu, kdo, králi, zvedne tvůj štít? Tvůj synek je malý, tvá žena chladná, svůj lid jsi zašlapal, šlechta je zrádná – co z tvého království má, pane, být? Koruna leží ve blátě, meč zlomen, helma je v půli – ó, čeští páni, komu jste to vy, komu jste to udělali k vůli! Až svitne zoře, až svitne den, tu korunu někdo si zvedne, tvůj meč, jak je tak zkrvaven, vypadne z ruky ti ledné – Králi, tvou korunu někdo si zvedne! ale kdo zvedne tvůj zlomený štít, kdo z prachu a bláta tvůj ubohý lid? Slyš, český králi! vstaň a pojď se bít! – Uprostřed mrtvých jak ležel co kmen, z královských prsou se vydral sten, uprostřed mrtvých to zařinčí v ráz: 273 to český král v zbroji se zvedá zas a v oko žár, v líc krev se vrací bledou: „Hoj, vstávejte! budem se bít zas! –“ I zvedají se mrtvoly, a král naslouchá v hluchou noc, jak v dáli rohy hlaholí – „Hoj, vstaňte! to můj český lid nám táhne na pomoc!“ – A teď se zvedl jeden trup u nohou králových, naslouchal v dáli, pak na krále upřel líci tak bledou: „Ó pozdě lidu vzpomínáš, králi! – to ti tvoji čeští páni z bojiště jedou. –“ I klesl král, jak v bouři klesá dub.