VIDĚNÍ SVATÉHO KIÉRAN-KILLA.
K peklu je cesta široká,
v nebe jich dojde jen málo. –
Mnich Kiéran-Kill měl divný sen
a zde jest, co se mu zdálo:
Stál na vysokém předhoří
a hleděl přes moře v dáli,
v sluch zaléhal mu borů šum
a před ním vlny se válí.
Nad ním ve vzduchu orel plul,
pod ním velryby pluly,
v dáli jak modrou obrubou
ostrova břehy se pnuly.
A s ostrova se bělal chrám,
mnich rád by Bohu chtěl sloužit,
neb chtěje nechtěje po Bohu
byl věčně odsouzen toužit.
A nikde ruky na pomoc;
jen země, nebe a vody –
a k ostrovu tam neměl loď
a k nebi nebyly schody.
I zvolal: „Bože na nebi,
andělské sešli mi duchy,
ať přenesou mne přes moře;“ –
však Bůh jak býval by hluchý.
276
Děl mnich: „Já vždy byl sluhou Tvým
i Tvého svatého kříže,
když nechceš poslat anděly,
veď k sobě jinak mne blíže!“
A nastal ruch a ryk a šum,
pol temno stalo se v záři,
a země, jak by rodila,
a moře, jak když se vaří.
A kam jen světec pohlednul,
ve vzduch, na pláň i horu,
vše hemžilo se životem
a plno němých je tvorů.
A ryba k rybě, k raku rak
černým staví se hřbetem,
a orel s orlem ve vzduchu
křídla si podává letem.
Vše lopotí se, co jen můž’
běhat a lítat a plouti,
ba i ten malý pavouk cos
jak provaz z paprsků kroutí.
Zří na to světec udiven,
neví, co značí ten Bábel,
i pokřižuje pavouka:
„Mluv, jestli tě neposed’ ďábel!“
Děl pavouk: „Ty jsi svatý muž,
však rozum tuze máš prostý,
což, Kiéran-Kille, nevidíš,
že k Bohu stavíme mosty?“
277
Děl svatý v hněvu: „Vy jste sběř
a koukol z ďáblova stohu,
vy, němá tváři, člověku
že mosty stavíte k Bohu?“
A mžikem zniklo vidění,
jen kdosi zasmál se stepí:
„K ďáblu se protře každý bloud,
k Bohu i světec je slepý.“