JARO.
ZEM se kouří, slunce hřeje,
lesy hučí z povzdálky,
bílou pěnou voda spěje,
líska pučí u ručeje,
křovím voní fialky.
Ani travka na pažitu
nepohne se od vánku,
všude klid, jen ku blankytu
plna vášně, plna citu,
zvučí píseň skřivánků.
Slyš, to jako hudby znění
ve chrámové klenbě kdes,
s nímž u blahém vytržení
podzemského ze sklepení
letí srdce do nebes.
Hudbo, klide, kráso, jase,
žití ve svém klokotu!
jak to srdce rozpíná se
tobě vstříc, – a po tvém hlase
v svém se řídí tlukotu!
Slunka zlaté pousmání,
bílý kvítek sněženky,
pták, jenž v hnízdo stéblo shání,
jak to srdce letí maní
s ním, a všechny myšlénky!
V kvítek, náhle porosený,
celý blankyt nazírá –
365
a ten zrak náš zavlhčený,
jaký svět, dřív netušený,
před námi to otvírá! –
Přírodo, – v svém velkém žití
také nás máš v náručí –
a kdo tvojím srdcem cítí,
byť i mřel v tom vlnobití,
– také žít se naučí!