ÚSMĚV.

Josef Václav Sládek

KDYŽ svět mne znavil honbou svou a Ihaním a štěstí zdá se mi jen planá báj, po níž se bojem, touhou marně sháním, dvě malé ručky jsou můj celý ráj. Dvě malé ručky měkké, teplé, bílé, jež kolem šíje se mi ovinou, dvě světlé oči, které se tak mile zahledí v moje s prostou nevinou. Kde rána, která teď by zabolela, kde lidský hněv, jejž hněvem splácel bych, kde propast žití sebe více stmělá, již neozářil by ten dětský smích? – Jak stíny noci mizí chmura s líce, když do nich čistý paprsk jitra pad’, a třeba duše chtěla sebe více si nad vším zoufat, musí milovat! A není tíže, již bych nerad nesl, neb cítím každým srdce záchvěvem, že, kdybych stokrát mdlobou pod ní klesl, vždy zvednu se tím dětským úsměvem.

Patří do shluku

vzpomínka, odříkání, touha, mládí, sen, beznaděj, zapomnění, smutek, vzpomínat, teskný

193. báseň z celkových 1094

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Dětské sonety. (Xaver Dvořák)
  2. BELLADONNA. (Jaroslav Vrchlický)
  3. Paní srdce mého. (Alois Škampa)
  4. V černé hodince. (Bohuslav Květ)
  5. PÍSEŇ ŽIVOTA (Karel Babánek)
  6. NAD PRÁZDNOU KOLÉBKOU. (Ferdinand Tomek)
  7. JEŠTĚ (Josef Holý)
  8. Mám rád své bílé ruce, tak rád se na ně dívám. (Emanuel Hauner)
  9. PÍSEŇ. (Jan Červenka)
  10. JSOU SLUNNÁ JITRA... (Josef Merhaut)