NA PODZIM.

NA PODZIM.
MÉ jaro přešlo a léto s ním a vítr duje už na podzim. Z hluboka duje přes pláň i sráz, v hlasu má smutek a v dechu mráz. Však v duši moji se nevkrádá, tam kvete čarovná zahrada. Mnohý tak odkvet’ mi v žití stvol, já střádal je všechny, i slast i bol. 401 Ať v jitru mi lásky, ať na hrobech kvet’, když zvad’, já neuměl naň zapomnět’. – A vítr-li duje přes pláň i sráz, v mé duši ten každý květ pučí zas. A voní a rosy se krůpějí stkví – jde přes něj vzpomínek dech májový. A málo kdo měl jich v svém jaru, to vím, co já květů v duši měl na podzim.