V své lůno přijmi nás, ó Matko Země,
až shasne to, co v nás se zove žití,
jak suchý bereš list, neb zvadlé kvítí.
Ty’s dala vše, a vše se k tobě vrací;
květ neptá se, zdaž znov’ se porozvije
a list na ňadrech tvých pokojně hnije.
My nevíme, zda víc jsme, nebo méně,
však ty jak máť si vlídně vedeš s nimi
a měkce pokrýváš je sněhem zimy.
Z nich jarem necháš nové klíčit sémě –
Ó Matko! – jen jak je, v té žití práci
nech být nás, mřít, – nech čekat spokojeně.