POHÁDKA O KRÁLI PECIVÁLU.
KRÁL Pecivál kdys kraloval
až u tureckých hranic,
však, ač měl zlata plný sklep
a jedl jenom s medem chléb,
– jej netěšilo pranic!
Ať hleděl k slunce východu,
ať hleděl ku západu, –
v svých prsou cítil těžkou tíž:
neb před sebou měl velkou říš’,
– a velký cop měl v zadu!
Měl diamantů věrtele
a perly bílé, rudé,
však, ať si bděl anebo spal
a jed’ a pil, neb kraloval,
ten cop mu vadil všude.
430
Ať reky vodil do boje,
ať na lov svoje honce,
cop stále rost’, a byla již
porostlá copem celá říš –
a nebylo ho konce!
Už rolník nechal v poli pluh
a tesař nemoh’ tesat:
neb z poddaných kde který jest,
ten králův cop jen musel plést’
a museli ho česat.
I povolal král mudrce
až od tatarských hranic
a děl: „Co s copem dělat jen?“ –
I radili se rok a den,
– pak nevěděli pranic.
I velký žal měl náš pan král:
„Ó krásný světe, vale!
už vykopejte černý hrob
a pochovejte mne i cop –
Ó králi Pecivále!“
A v žalu svém, jak nocí, dnem
král Pecivál tak volá,
jej Šašek jeho uslyšel
i bylo mu ho velký žel
i řekl: „Kmotře, hola!
Můj pane králi, hola hej!“
tak Šašek řekl k němu –
„můj pane králi, jen se vzchop,
my nůžky vezmem na ten cop
a bude konec všemu!“
431
Dvé slzí, velkých jako hrách,
se králi s tváří skradlo:
„Ó šťastný králi, šťastná zem!
dnes ještě cop si ustřihnem,
– – a mně to nenapadlo!
Můj dobrý Šašku, hola hej!
teď jsem zas šťasten, hochu;
svou milou dceru dám ti rád
i svoji říš’ – jen kralovat
mne nechte ještě trochu!
Můj dobrý Šašku, hola hej!
ty buď mi místo syna –“
Ó, že jsme tam též nebyli!
což byli bychom napili
se červeného vína! –